Líčení z dob starého Říma. Krása bývala i nebezpečná
Foto: snova.mir / Shutterstock
Pravidelné líčení je součástí života mnoha žen už celá staletí. V dobách starého Říma tomu nebylo jinak, ale na rozdíl od moderní kosmetiky tehdejší líčidla leckdy představovala nebezpečí.
Líčení je lež
Nejlepším dochovaným zdrojem poskytující informace o vzhledu, účesech a líčení římských žen jsou jejich sochy a obrazy. Oproti tomu literární díla o nich příliš nehovoří, protože většina slavných antických spisovatelů byli muži a mnoho z nich mělo negativní postoj k ženám. Odlišnost v jejich myšlení se odráží i v přístupu ke zkrášlování.
Někteří antičtí Římané složité účesy a make-up vnímali jako odpornou ztrátu času, která se stavěla proti římským hodnotám, a jako pokrytecký způsob, jak ženy schovávaly svá pravá já. Podle Ovidia žena nikdy muži neměla dovolit, aby ji viděl se líčit a jinak zkrášlovat, protože onen nechutný proces výslednému dojmu ukradl všechnu krásu. Ovidius uvádí, že ženy měly své kosmetické prostředky držet dál od mužů, za zavřenými dveřmi jako tajemství.
Dobrá zpráva je, že ne všichni muži měli tyto předsudky. Archeologické nálezy ukazují, že zkrášlování žen bylo běžné a nástroje určené k líčení byly součástí mnoha bohatých římských domácností.
Otrávená krása
Kosmetiku využívaly římské ženy pravidelně. Oblíbeným přípravkem byly krémy na obličej, protože na kvalitě pleti Římanek se podepisovaly nejenom nejrůznější nemoci, ale také nedostačující hygienické návyky. Římské ženy rády využívaly med smíchaný s jinými produkty, jako byl kosatec, čočka anebo routa. To bylo stále v pořádku.
Horší bylo, že římské ženy upřednostňovaly bledou pokožku, neboť šlo o známku toho, že nemusely pracovat venku na sluníčku a těšily se tedy vyššímu postavení. Aby měly co nejsvětlejší pleť, používaly bělicí krémy vyrobené z nebezpečných materiálů.
Nejoblíbenější bělicí krém se vyráběl tak, že se nalil ocet na hobliny bílého olova. Následně se tato směsice rozdrtila a vytvořily se z ní tablety. Římské ženy věděly, že jde o nebezpečný přípravek, ale přesto ho používaly. Ironické je, že jako údajně bezpečnější variantu ženy míchaly křídu s octem, která měla za následek zhoršení stavu jejich pokožky.
Literární díla psaná muži a kritická vůči ženám tvrdí, že Římanky používaly bělicí krém z krokodýlího trusu. Ve skutečnosti však pravděpodobně šlo o masku na obličej vyrobenou z bahna, nikoliv zvířecího trusu.
Co se make-upu týče, římské ženy používaly tvářenku, oční stíny a maskaru. Aplikace maskary byla potenciálně nebezpečná, protože k jejímu nanesení ženy občas využívaly jehlu vyrobenou ze dřeva, skla, kosti anebo slonoviny. Zato není známé, že by Římanky ve velkém využívaly rtěnku.
Pochybné ingredience
I když některé kosmetické přípravky nebyly vyloženě zabijácké, jejich složení by v dnešní době neprošlo. Masky na obličej se například mohly skládat z placenty, zvířecí moči, suturu, rozdrcených skořápek ústřice a dalších lahůdek. Aby se zbavily vrásek, ženy používaly labutí tuk.
Ve starověkém Římě bylo módní mít tmavé obočí. Ženy, které se jím nemohly pochlubit, proto ke ztmavení obočí používaly prostředky jako antimon anebo saze. Rty si malovaly červeně díky směsici brómu, včelího vosku, šťávy z brouků a špetky henny.
Protože make-up antických Římanek značně zapáchal, ženy nosily výrazné parfémy, aby vůní růží překryly zápach olova. Parfémy byly natolik používané, že samotný Cicero pronesl: „Nejlepší vůně pro ženu není žádná vůně.“
Kdyby náhodou Římanky neměly líčení už tak dost komplikované, kvůli klimatickým podmínkám a nedostačující kvalitě jejich kosmetických přípravků ženy musely nanášet make-up několikrát denně. To v konečném důsledku ještě více zhoršovalo negativní dopad závadné kosmetiky na pleť ženy i její celkový zdravotní stav.
Pokud antické Římance naskákaly pupínky, ženy je léčily za pomoci směsice másla a ječné mouky. Hůř na tom byly ženy, které se potýkaly s pigmentovými skvrnami od sluníčka – snažily se jich totiž zbavit popelem ze šneků!