Proč Jan Lucemburský tolik spěchal se sňatkem 7letého Karla IV. zvaného Omtela a jeho stejně staré ženy?
Foto: Acoma / Creative commons, CC-BY, https://creativecommons.org/licenses/by/4.0/legalcode.cs: Blanka z Valois
Zásnubní a sňatkové projekty byly nedílnou součástí politiky všech středověkých evropských vládců. V této oblasti mezi nimi nezaostával ani Jan Lucemburský, jehož celou vládu provází snaha podepřít politická spojení také rodinnými vazbami.
Ačkoli byl princ Václav, pozdější český král Karel IV., sám mistrem rodové sňatkové politiky, jeho první manželství s Blankou z Valois dojednával ještě jeho otec Jan Lucemburský (1296-1346), také zvaný Slepý či Český. Syn Jana byl pokřtěn jménem Václav po svých velkých předcích z matčiny strany.
Do jeho útlého dětství se promítly napjaté vztahy rodičů i spory krále Jana s českou šlechtou. Od věku čtyř měsíců pobýval Václav ve „vyhnanství a v bezpečí“ s matkou Eliškou a staršími sestrami Markétou a Jitkou na různých místech po Čechách, dozvídáme se v páté kapitole obsáhlé bakalářské práce Adély Jilemnické na téma Sňatková politika Jana Lucemburského s názvem Sňatkové plány Jana Lucemburského orientované na francouzský panovnický dvůr, obhájené na Pedagogické fakultě UK v Praze, Katedra dějin a didaktiky dějepisu.
Sňatková zdatnost a politika Jana Lucemburského
Do Janových sňatkových plánů byl Václav zapojen již jako téměř pětiletý, popisuje tehdejší realitu Adéla Jilemnická v části páté kapitoly nazvané Český kralevic a Blanka z Valois. Jak je doloženo v listině z 12. dubna 1321, jež dává římskému králi Ludvíku Bavorovi plnou moc k dojednání sňatku Marie Lucemburské s Jindřichem Korutanským a zároveň Václava s dcerou korutanského vévody. Jméno kralevicovy nevěsty zde není explicitně vyjádřeno, nicméně vzhledem k tomu, že měl Jindřich ze svého druhého manželství s Adlétou Brunšvickou dvě dcery, z nichž starší Adléta byla slabomyslná, můžeme s určitostí říct, že se jednalo o mladší Markétu, pozdější manželku Jana Jindřicha. Jak už bylo pojednáno výše, z těchto plánovaných sňatkových úmluv nakonec sešlo, Jan Lucemburský toho ovšem nemusel litovat.
Dvě francouzské „mouchy“ jednou ranou
O dva roky později se totiž Janu Lucemburskému podařil dvojí dynastický úspěch, v němž figurovali Janova sestra Marie a syn Václav. Tentokrát sňatkové plány nemířily do Korutan jako před nedávnem, nýbrž na francouzský královský dvůr. Zatímco Marii byl určen samotný král Francie Karel IV. Sličný, následníkovi českého trůnu Václavovi byla za nevěstu vybrána Markéta, řečená Blanka, dcera hraběte Karla z Valois a jeho třetí ženy Mahaut ze Châtillonu. Je překvapivé, že Karel z Valois, bratr Filipa IV. Sličného a zároveň strýc nového francouzského krále Karla IV. Sličného, dal tomuto sňatku své dcery s malým Lucemburkem svolení, píše Jilemnická.
Otazníky nad rychlým sňatkem dvou dětí
Text smlouvy, jejímž obsahem byly dohody o manželství malého Václava s Blankou z Valois, se bohužel nedochoval. I z toho důvodu se nad okolnostmi, za nichž byl sňatek domlouván, vznáší mnoho otazníků. Je zvláštní, že se vzhledem k nízkému věku obou snoubenců nepřistoupilo prozatím jen k zásnubám, jak ostatně povolovalo kanonické právo, ale byl rovnou dojednán sňatek.
Dokladem pozoruhodné rychlosti celého jednání je papežská listina vydaná již 5. dubna 1323, která spíše představuje papežovo formální svolení ke sňatku, než dispens (výjimku pro smíšená manželství a rozdíly kultur či vyznání – pozn.) v pravém slova smyslu. Stojí v ní, že sňatek Václava s Blankou má být spojen se slavnostní korunovací královny Marie. Zcela opomenuta je choulostivá otázka věku snoubenců, o níž nenajdeme v textu listiny ani zmínku, osvětluje nemnohé informace autorka práce Jilemnická.
Karlovo biřmování (afirmace) aneb svátost „křesťanské dospělosti“
Zdá se proto, že papež trval alespoň na tom, aby před uzavřením sňatku kralevic dosáhl věku sedmi let. Z okolností, které sňatková jednání doprovázely, můžeme usuzovat, že bylo v zájmu lucemburské i francouzské diplomacie vše vyřídit pokud možno co nejrychleji. Přesné důvody tohoto spěchu nejsou nicméně známé a lze o nich pouze spekulovat. Je velmi pravděpodobné, že v den sňatku přijal Václav zároveň svátost biřmování. Kmotrovství se ujal sám král Karel IV. Sličný, čímž projevil Lucemburkům velkou poctu.
Staré jméno vyměněno za nové/á
Princ Václav také přijal jméno svého kmotra Karel. Neobvyklá byla ovšem skutečnost, že následník českého trůnu své křestní jméno Václav, v české tradici natolik významné, nadobro opustil a po celý život se již nazýval jen Karlem. Jedno z vysvětlení se nabízí při studiu již zmíněné papežské listiny z 5. dubna 1323, v níž je princ Václav jmenován jako „Omtela“, což je zřejmě zkomolenina jeho latinského pojmenování „Wenceslaus“ či česky slyšeného „Václav“.
Podle Adély Jilemnické je zjevné, že Francouzi měli s výslovností kralevicova křestního jména značné obtíže, a proto můžeme přijmout jako jednu z hypotéz tvrzení, že následník českého trůnu přestal své původní jméno užívat z ryze praktických důvodů. Pokud bychom ovšem měli vycházet jen z Karlova Vlastního životopisu, zdá se, že jméno Karel přijal výhradně na přání svého kmotra.
Královská svatba
Svatební obřad se konal v Paříži o svátku sv. Ducha 15. května 1323 za mimořádně slavnostních okolností, současně s korunovací královny Marie, sestry Jana Lucemburského. Podle vyprávění soudobých kronikářů se všichni přítomní Lucemburkové zaskvěli v plné nádheře a obzvlášť obdivované bylo skvostné roucho prince Václava. Pozadu nezůstala ani Blanka, jejíž svatební šaty a šperky včetně koruny naopak uhradila francouzská královská pokladna. Velkou pozornost také budil zlatý pás s drahými kameny, jehož části byly zřejmě později použity pro tzv. svatováclavskou korunu.
Triumf česko-francouzské propojení
Velkorysost krále Jana Lucemburského slavila triumf, svou dynastii se mu podařilo na francouzském dvoře představit v tom nejlepším světle. Šlo o manifestaci dvojího spojení české a francouzské vládnoucí dynastie a opětného navázání přátelských vztahů. Karel se nicméně po svatbě nenavrátil do Čech, nýbrž dalších sedm let pobýval na pařížském královském dvoře (odděleně od dvora dětské nevěsty Blanky), píše se v bakalářské práci Adély Jilemnické.
O společném soužití mladičkých královských manželů se budete moci dočíst v našich dalších článcích.