První Maoři připluli z tropů na Nový Zéland, kde mrzli. Chytře se zahřívali kapradím
Foto: CreativeNature / Depositphotos
Ke kolonizaci ostrovů Nového Zélandu pravděpodobně došlo v několika migračních vlnách, autoři se však rozcházejí v datacích. Jistá je přítomnost lidí na těchto ostrovech kolem roku 1350 n. l.
V odborné literatuře se lze setkat i s dřívější datací příchodu lidí, ale je značně nepravděpodobné, že by se tam lidé dostali dříve než kolem roku 1000 n. l. Současné archeologické poznatky a analýzy nenašly doklady o dřívějším příchodu Maorů na ostrovy, dozvídáme se v kapitole Maoři: dějiny, společnost a kultura Martina Soukupa, spoluautora obsáhlé publikace Maoři: společnost, kultura, jazyk literárního vědce, spisovatele, překladatele a filozofa Václava Černého a jeho následovníků Gabriely Vrtalové, Ondřeje Pivody a Martina Rychlíka.
Ve 14. století se na Novém Zélandu objevila celá řada dokladů o přítomnosti lidí, což by mohlo naznačovat cílené osídlení lidmi z východní Polynésie – o prapůvodních předcích Maorů jsme psali v našem článku Prapředci Maorů, prvních kolonizátorů Nového Zélandu, byli pravděpodobně Tchajwanci. Přeplouvali tisíce km podle důmyslné navigace.
Rychlá adaptace na studenější klima
Vypadá to, píše Martin Soukup, že během jednoho století se Maoři museli přizpůsobit podmínkám jižně položených ostrovů (tzn. blíže k jižnímu pólu – pozn. aut.), kde nevládlo tropické klima jako v jejich původní domovině. Vše naznačuje, že stačilo jen několik generací, aby se Maorové adaptovali na podmínky panující na ostrovech a vytvořili stabilní společnost a kmenové uspořádání.
Plavili se i s plodinami k výsadbě
Předci současných Maorů obsadili novozélandské ostrovy, když opustili Společenské ostrovy. Záleželo na šťastné shodě okolností, jelikož polynéští kolonizátoři podle legend přistáli na příhodném místě, na severu severního ostrova Nového Zélandu. Přistál tam katamarán pod vedením muže jménem Kupe. Podle zvyku s sebou lidé na dlouhé cesty brali plodiny pro výsadbu, ženy na palubě tuto železnou zásobu pečlivě chránily – vezli s sebou kokosy, moruši papírovou, semínka dýně, jamy (jinak oka - podoba s bramborou – pozn. aut.), sladké brambory či taro (jinak kolokázie jedlá, tzv. brambora tropů).
Různým bramborám se nakonec dařilo
Klimatické podmínky jižně položené Nového Zélandu se lišily od tropické domoviny předků Maorů, zdaleka ne všem plodinám, na něž byli zvyklí, se tu dařilo. Museli oželet třeba kokosové palmy, banány a chlebovník, ale sladkým bramborám a taru se i zde (dle informací profesorky Leachové níže později– pozn. .aut.) dařilo velice dobře a staly se základem maorské stravy. Výpěstky těchto plodin umožňovaly kumulovat nadvýrobky, což dovolovalo vybudovat a udržet aristokratický systém maorské společnosti, jenž předpokládal, že náčelník dokáže hostit velké množství lidí, popisuje Martin Soukup.
Sacharidů byl ze začátku nedostatek
Profesorka Helen Leachová, editorka knihy From Kai to Kiwi Kitchen uvedla pro novozélandský deník Otago Daily Times, že první obyvatelé Aotearoa (maorsky Nového Zélandu), kteří pocházeli z tropického Tichomoří, byli zvyklí na stravu založenou na sacharidech, jako je kumara (sladké brambory), taro, batáty, chlebovník a banány, s malým množstvím rybího nebo ptačího masa jako „pochutiny", které jinak nevýraznému jídlu dodávaly pikantnost.
Kořen kapradí jako záchrana
Protože zde nebyl dostatek divokých sacharidových potravin a tam, kde bylo příliš chladno na pěstování kumary, jedli čerstvě příchozí Maoři kořen kapradí. Museli se naučit časově náročný proces jeho vykopávání, sušení a následného pražení v popelu. Někdy se tloukl na kameni, ale abrazivní částice v něm obsažené opotřebovávaly lidem zuby.
Nezvyklé sacharidy
Dalšími formami škrobu byly stonky a kořeny mladého zelí a stromového kapradí, které se dlouho vařily v umu (zemní pec, varná jáma – pozn. aut.), a velmi jedovaté rostliny jako karaka (v teplejších oblastech) a tutu, které se musely zpracovávat zvláštním způsobem, aby se zbavily toxinů, zmiňuje profesorka Leachová pro novozélandský deník Otago Daily Times.