Historie ústavní péče: Příčiny dětského marasmu, který doslova kosil kojence, byly zcela nečekané
Foto: Internet Archive Book Images / No restrictions /Wikimedia commons
Vysoký výskyt marasmu v 19. století u kojenců z vysoce postavených rodin, nemocnic a dětských ústavů, kterým se dostávalo „nejlepší“ fyzické péče, byl zarážející. Proto se po 2. světové válce začaly provádět mnohé studie k určení příčin tohoto dětského onemocnění. Výsledek byl na tehdejší dobu velmi překvapivý.
V našich předešlých článcích k historii ústavní péče jsme psali o tom, že v 19. století umírala více než polovina všech dětí v sirotčincích během prvního roku života na marasmus spojený s malnutricí, podvýživu, celkovou slabostí a růstovou retardací. Tato nemoc byla také známá jako dětská slabost nebo atrofie. Ještě ve 20. letech 20. století byla úmrtnost kojenců mladších jednoho roku v různých sirotčincích ve Spojených státech téměř stoprocentní, popsal tragickou skutečnost portál European Institute of Perinatal Mental Health.
Tehdy doktor J. H. M. Knox představil studii uskutečněnou ve východoamerickém Baltimoru: z 200 kojenců přijatých do různých ústavů jich téměř 90 % do roka zemřelo. Uvedl, že těch 10 %, které přežily, zřejmě ovlivnilo to, že byly na určitou dobu odvezeny z ústavu k pěstounům nebo příbuzným.
Poté, co doktor Chapin rozpoznal citovou absenci v dětských ústavech, zavedl nový systém: děti měly jít do pěstounských rodin namísto státních ústavů. Byl to však doktor Fritz Talbot z Bostonu, který po návštěvě Německa před 1. světovou válkou přivezl myšlenku „něhy a péče", ani ne tak slovy, ale ve skutečné praxi.
Kde nebyl marasmus tak smrtelný?
Studie zaměřené na určení příčiny dětské slabosti byly prováděny po 2. světové válce poté, co byl zjištěn jejich vysoký výskyt u kojenců z vysoce postavených rodin, nemocnic a ústavů mezi dětmi, kterým se dostávalo „nejlepší“ fyzické péče.
Mateřská láska
Ukázalo se, že kojenci v nejchudších domácnostech v blízkosti svých matek obvykle dokážou překonat fyzické znevýhodnění a prospívat navzdory špatným hygienickým podmínkám. To, co chybělo dětem z vyšších tříd ve sterilizovaných, vědecky navržených obydlích, byla mateřská láska.
Léčba matkou
Po tomto zjištění v druhé polovině 20. let 20. století zavedlo několik dětských nemocnic pravidelnou péči matek ve svých pavilonech. Doktor J. Brennemann, který pracoval v zařízení s extrémně vysokou úmrtností kojenců, zavedl ve své nemocnici pravidlo, že kojenec musel být chován, matka ho musela nosit v náručí a poskytovat mu péči několikrát denně. V nemocnici Bellevue v New Yorku, kde se tento typ péče stal normou, klesla úmrtnost kojenců do jednoho roku z 30–35 % na méně než 10 % v roce 1938.
Něžný kontakt k přežití
Bylo zjištěno, že kojenec, aby prospíval, potřebuje být chován v něčí náruči, hlazen, objímán, má mu být zpíváno, a to i přesto, že není kojen. Právě na tento kontakt, objímání, hlazení, něžnou péči poukazují pediatři dodnes. Právě tyto základní uklidňující zážitky pomáhají kojenci přežít a prospívat. Dokonce i extrémní smyslovou deprivaci jiných smyslů, jako je nedostatek světla nebo zvuku, lze překonat, pokud jsou poskytovány smyslové podněty na kůži, uvedl portál Evropského institutu perinatálního duševního zdraví se sídlem ve Španělsku.