Matka Leonarda da Vinci byla možná otrokyně. Vědci se domnívají, že našli důkaz
Foto: Everett Collection / Shutterstock
Nedávno objevené dokumenty naznačují, že by matka slavného renesančního umělce Leonarda da Vinci mohla být původem z otroctví. Změní nové nálezy historii jednoho z největších malířů a sochařů naší historie?
Úvahy potvrzují dva nezávislé dokumenty
V roce 2016 učinil přední badatel a analytik života a díla Leonarda da Vinci Martin Kemp objev, který možná změnil naše pojetí o legendárním italském umělci. Podařilo se mu totiž identifikovat daňové přiznání, které v roce 1457 podal Leonardův děd, Antonio da Vinci, a ve kterém pečlivě uvedl všechny členy své rodiny, včetně Leonardovy matky Cateriny.
K tomuto dokumentu se nedávno přidal také dopis, jehož autorem byl údajně Piero da Vinci, Leonardůvo otec. Text z roku 1452, který objevil profesor italské literatury Carlo Vecce, uvádí, že Piero z otroctví osvobodil jistou ženu jménem Caterina. Mohlo tedy jít o Leonardovu matku?
Otroctví v období renesance
Otroci byli nedílnou součástí společenské struktury renesanční Evropy. Samotné otroctví a jeho aspekty jsou historicky poměrně dobře zmapovány. Důkazy o konkrétních jménech – včetně Leonardovy matky – však mnohdy chybí.
Právě nově objevený dopis by však mohl vnést do celé situace více světla. Piero da Vinci byl ve své době vysoce uznávaným úředníkem, a je tedy zřejmé, že si díky svému jmění mohl dovolit vlastnit otroky. Právě proto tak do svého domu přijal čerkeskou otrokyni Caterinu. Čerkeský národ pocházel ze severozápadního Kavkazu a jejich ženy byly oslavovány pro svou krásu.
S nástupem emancipace žen se dříve zaběhnuté předsudky o protizákonnému sňatku svobodného člověka s otrokem postupně měnily. Nezřídka se tak stávalo, že vlastník otrokyně dotyčnou pojal za svou právoplatnou manželku, ačkoliv tyto sňatky nebyly dříve legální. Mohl to být i případ Cateriny a Piera?
Odborníci stále tápou
Martin Kemp, objevitel daňového přiznání z 15. století, se domnívá, že v případě Leonardovy matky poskytla Caterina do rodiny drobné věno, čímž jí byl umožněn sňatek s Pierem. V případě, že by tedy byla otrokem, by existence věna nedávala smysl. Ke zmíněné emancipaci navíc mohlo dojít až po narození slavného umělce, jelikož prameny se v přesném datování rozcházejí.
Carlo Vecce se myšlenku případného otrockého původu Leonardovy matky snaží zasadit do historických reálií, a přibližuje tak ve své knize Il Sorriso di Caterina (v překladu „Úsměv Cateriny“) celkový pohled na sociální vrstvu otroků v renesanční Itálii. Zotročení lidé totiž netvořili oddělenou skupinu tehdejší populace a byli spíše vnímání jako poddaní či služební. Jediný rozdíl tak byl v tom, že s nimi mohlo být nakládáno jako s majetkem – měli tedy svou určitou tržní hodnotu a mohli být dále prodáváni či odkupování.
Z pohledu obohacení našich znalostí ohledně života Leonarda da Vinci možná nové objevy nepřináší příliš nového. Přesto však umožňují lépe zmapovat sociální aspekty renesančního života, vztah mezi otrokem a otrokářem či zaplnit drobné mezery v historii rodiny z Vinci.
