Maxmilián I. označil syfilis jako trest od boha. Lidé trpěli
Foto: DiVNA / Shutterstock
Doteď není jasné, odkud se pohlavně přenosná nemoc syfilis vlastně vzala. Existují však dvě hypotézy, z nichž jedna tvrdí, že tuto příšernou, odpudivou a v konečných fázích i smrtelnou nemoc přivlekl objevitel Kryštof Kolumbus z Ameriky. Druhá hypotéza má za to, že tato nemoc existovala ve starém světě už dřív, jen nebyla ještě tolik rozšířená.
Nemoc, které se dařilo hlavně v průběhu válečných tažení
Ať už se přikláníte k předkolumbovské nebo kolumbovské verzi, podstatné je, že vůbec první záznamy, které syfilis popisovaly, pocházejí z roku 1494, kdy se v italské Neapoli probíhala francouzská invaze. Do té doby ne příliš vídaná nemoc vypukla mezi vojáky francouzského krále Karla VIII., když vtrhli do italské Neapole. V té době armáda skýtala přes 50 tisíc vojáků, hlavně žoldáků. Ty doprovázeli nejen kuchaři, ale i prostitutky, které se staraly o blaho vojáků. Tato armáda byla v Itálii úspěšná, Neapol dobyla, ale nebylo to vítězství se vším všudy. Právě během oslav vítězství se ukázalo, že vojáky postihla tato strašná nemoc později nazvaná syfilis. Mezi první její příznaky patřily vředy na genitáliích.
Později nemoc začala doprovázet horečka. Postižení vojáci měli nechutně vypadající vyrážky po celém těle, bolely je klouby, svaly i kosti. Asi po týdnu se z vyrážek stávaly velké vředy, které postihovaly i krk, ústa, nos, rty i oči. Zoufalé bylo, že žádné tehdy dostupné léky a léčebné postupy na nemoc nezabíraly a vojáci umírali velmi bolestivou smrtí. Dalším problémem bylo, že se nemoc rychle šířila a postupně oslabila celé vojsko.
Když pohlavní nemoc syfilis propukla mezi vojáky při dobytí Neapole, neměli tito vítězové proti ní žádné zbraně. Nemoc syfilis, jak ji známe dnes, má o dost mírnější průběh, než měla tehdy. Větší agresivita nemoci byla v minulosti daná i tím, že se v té době jednalo o novou nemoc, proti které neměli postižení lidé vybudovanou žádnou imunitu.
Každý národ házel nechutnou nemoc na ten druhý
Nemoci se nedalo jen tak uniknout. Její rozšíření ve francouzské armádě bylo jen začátkem pekla, které způsobila. Koncem roku 1495 se nemoc rozšířila do celé Francie, pak i do Švýcarska, Německa a o dva roky později postihla Anglii, Skotsko a další země. Například římský císař Maxmilián I. ji označil za boží trest, který měl lidstvo postihnout za jeho hříchy a rouhání se. Tak špatné to s nemocí bylo. Ještě o dvacet let později nemoc pustošila dalekou Afriku, Čínu i Japonsko. Protože poprvé propukla u francouzských vojáků, začalo se jí přezdívat „francouzská nemoc”. Byla však natolik nechutná a smrtelná, že se z jejího šíření vinily národy navzájem. Nemoc dostala označení i jako „neapolská nemoc”, „španělská nemoc” nebo „velké neštovice”.
Není divu, že se o tak zákeřné nemoci začalo psát. Ve svých dílech ji zmiňoval například básník Sebastian Brandt, který nemoc vystihl jako čiré zoufalství, proti kterému neexistoval lék. O nakažlivosti nemoci a jejích projevech psal také italský chirurg Johannis de Vigo. Už tehdy si byli lidé moc dobře vědomi toho, že nemoc propukne, když dojde k sexuálnímu styku nakažené osoby s další osobou.
Ve svých spisech chirurg popisoval, že zatímco mezi první příznaky patří malé vřídky na genitáliích, už po měsíci a půl jsou nemocní nemocí natolik ovládnutí, že z nich vycházejí jen úzkostné skřeky. Méně smrtelnou se stala nemoc až za nějakých padesát až sto let od jejího první propuknutí.
Vyrážka celkově znetvořovala tělo i tvář. Pokud na nemoc postižený nezemřel, byl společensky vyloučen, protože se ho lidé báli a vyhýbali se mu. Považovali to za znamení hříchu. Během 20. let 16. století se lidé snažili nemoci aktivně bránit, a to hlavně zakazováním pohlavního styku. Například anglický král Jindřich VIII. se snažil o zavření tehdejších nevěstinců i společných lázní.
