„Máme jediné mramorové nádraží na světě a konzum s názvem Vsjo budět OK“ aneb Ruská pýcha a optimismus v realitě Sibiře
Foto: SJabberwocky / Creative commons, CC-BY-SA
Nádraží není jenom mramorem obložené, ale je z mramoru rovnou postavené celé. Vypadá trochu jako zámek. Dmou se oprávněnou pýchou obyvatelé města Sljuďanka v Irkutské oblasti na břehu ruského jezera Bajkalu, které je zároveň i jednou ze zastávek vlaků na ikonické Transsibiřské magistrále.
Někdy v 17. století na tomto místě vzniklo sídlo v souvislosti s těžbou slídy, po které se současné město na jihozápadním konci Bajkalu severně od pohoří Chamar-daban jmenuje. Jeho velký rozvoj začal v roce 1905 s dokončením Krugobajkalské železnice. Městem je Sljuďanka od roku 1936. Od správního střediska této oblasti, v Irkutsku, je vzdáleno 125 kilometrů na jihozápad.
„Rušná hlavní třída, několik neupravených pláží na břehu jezera, Pokud se rozhodnete zde zastavit určítě doporučuji koupit si sušeného omula, je to ryba, která žije jenom v Bajkalu. A na nádraží ve Sljudance prodávají vynikající za 250 rublů. Ze Sljudanky odbočuje i trať vedoucí podél jezera a jezdí na ní i parní vlaky. Pozor jsou zde dvě nádraží Sljudanka 1 a Sljudanka 2,“ popisují čeští cestovatelé na webu Traintrip.webnode.cz svoji cestu z Čech do Mongolska vlakem a letadlem.
Vlakové spojení je zde velké téma, Sljuďanka totiž leží na Transsibiřské magistrále, na které má dokonce dvě stanice: Sljuďanka-II na 5306. kilometru od Moskvy, kde odbočuje Krugobajkalská železnice do Bajkalu. Druhou je Sljuďanka-I na 5311. kilometru. Kromě toho městem vede dálnice R258 z Irkutsku do Čity.
Obyvatelé zapadlého města jsou po ruském způsobu hrdí na nádražní budovu, kterou sami popisují jako „Jediné mramorové nádraží na světě". Přesně tato slova zazněla směrem k dalším českým cestovatelům – Ině Píšové a jejímu muži, kteří cestovali po stopách deníků jejího pradědy, československého legionáře Jana Kouby, který sloužil čtyři roky na Sibiři. Literární historička Ina poté vydala knihu s názvem Transsibiřská odysea s podtitulkem Po stopách legionáře Jana Kouby. Zajímavý článek o jejich cestě si můžete přečíst v našem článku Tepláky nebo pyžamo a falešný zlatý řetěz: To je povinná výbava každého cestujícího po transsibiřské magistrále.
„,Jediné mramorové nádraží na světě´- oznámil nám znenadání mlčenlivý Burjat, kterého hlasité brzdění vlaku vytrhlo z kolébavého klimbání. Uznale kýváme. Na to, že je něco samyj staršij, samyj bolšoj, samyj krasivyj a tolko odin vo vsjem mirje, jsme si v Rusku dávno zvykli,“ popisuje první seznámení se Sljuďankou cestou transsibiřským vlakem Ina Píšová ve své knize.
„Venku stále hustě prší a nástupiště věhlasné a mramorové Sljudanky klouže. Opatrně přebíháme kolejiště hledáme, zda se při nádraží nekrčí obvyklé stánky. Máme hlad a myslíme si na uzenou rybu, jsme přece na Bajkale. Těch několik místních, co přijeli s námi, rychle zmizelo mezi
domky okolo trati a okolí budovy zůstalo stejně pusté jako nádražní hala, jejíž mramorové obklady sice dávají tušit lepší časy, ale i tak je v nich cosi malebného. Na uzeného omula, endemita žijícího pouze tady na Bajkale, si tedy budeme muset počkat,“ nesou realitu zklamaně cestovatelé Ina a Petr.
Proč mramor a ne cihly
Na celém světě neexistuje obdoba tohoto malého nádraží. Nádražní budova je postavena kombinací růžového a bílého mramoru. Tento materiál nebyl použit na stavbu žádného nádraží v Rusku ani v jiných zemích světa, uvádí server ZHD.online. Je známo, že na projektu pracovali italští architekti. Jméno hlavního specialisty se bohužel nedochovalo. Na stavbu tohoto nádraží osobně dohlížel na počátku 20. století Michail Chilkov. Ten byl tehdy zodpovědný za rozvoj komunikačních tras.
Výběr kamene nebyl vůbec náhodný. Nedaleko stanice Sljud'anka se nacházel mramorový zářez. Proto bylo rozhodnuto postavit stanici z místního kamene. Bylo to praktické a mramor dokonale zvládal dekorativní funkci. Proto zde často můžete vidět turisty, kteří si pořizují desítky fotografií na pozadí úžasného nádraží-zámku se zelenou střechou, popisuje web ZHD.
Vsjo budět OK
Pro dokreslení atmosféry této zastávky Ina píše: „Pověst Sljud'anky zachraňuje až malý konzum s příznačným názvem Vsjo budět OK. S nezbytnou zásobou černého chleba a uzeného sýra se vracíme zpět na nástupiště, odkud bude za chvíli odjíždět pojezd 6201 po staré trati, zvané Krugobajkalskaja železnaja doroga neboli Krugobajkalka“.
Další legendární železnice
Známá železnice Krugobajkalka začíná tady, ve Sljud'ance na jihovýchodním cípu Bajkalu, a vede osmdesát kilometrů podél jezera na sever, do slepé stanice Port Bajkal. „Odtud už musíme dál lodí. Kdysi byl tento úsek součástí magistrály, ale nedaleká přehrada na řece Angaře zvedla hladinu jezera o více než metr a část trati mezi Irkutskem a naším cílem, Port Bajkalem, zatopila. Proto stará železnice dnes končí v Port Bajkalu a dnešní magistrála musí vést jinudy, hornatou krajinou jižně od jezera, jejíž strmé kopce v době stavby původní trati nebylo možné přetnout železnicí“.
Obsazenost spojů tímto směrem ale není bůhvíjaká. „Vlak ze Sljuďanky do Port Bajkalu jezdí jen několikrát za týden a je ještě prázdnější než ten, kterým jsme sem dojeli z Irkutsku,“ dokresluje Ina Píšová bajkalskou atmosféru z hlediska českého pozorovatele.