Historie ústavní péče: Nalezinec jako rozsudek smrti pro většinu dětí. Až 98% úmrtnost
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Paradoxem ušlechtilé snahy byl mnohem větší počet dětí umírajících v ústavech než přeživších, a to po celá staletí. Na této situaci se mnoho nezměnilo až do poloviny 19. století a vnitřní situace v ústavech se patrně nikde mnoho nelišila od té, jakou popisuje Charles Dickens ve svých románech.
Dobročinné ústavy zřizované při středověkých klášterech nepřijímaly jen děti opuštěné a nalezené, ale všechny osoby, jimž bylo nutno poskytovat milosrdnou ochranu, tedy i nemocné, neduživé, stářím sešlé atd. Teprve postupně zvláště v období po reformaci se vyčleňují samostatné nalezince, sirotčince a dětské ústavy.
Jejich zakladatelé byli většinou vedeni ušlechtilou snahou zachránit děti, které by jinak neodvratně hynuly nebo se staly předmětem pokoutního obchodu a zneužívání. Tak zakladatel známého pařížského nalezince Vincent de Paul (1638) mohl s uspokojením ohlásit, že za deset let trvání svého ústavu zachránil šest set opuštěných dětí, uvádějí autoři knihy Výpravy za člověkem, světoznámí dětští kliničtí psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier.
Ušlechtilá snaha vedla ke smrti
Současně se však už v té době množí poukazy na paradoxní výsledky této ušlechtilé snahy, neboť je zřejmé, že daleko větší počet těchto dětí v ústavech umírá, než přežívá, a že další osud oněch zachráněných dětí nebývá nikterak lákavý.
Benátky
Také se například uvádí, že v roce 1678 v Benátkách ze dvou tisíc dětí přijatých do nalezince jich do deseti let zůstalo naživu jen sedm.
Londýn
V londýnském nalezinci mělo jen každé šesté dítě naději, že se dožije šesti let svého věku. Našli se lidé, kteří si vydělávali na živobytí tím, že za určitou odměnu dopravovali děti z venkova do nalezinců. V Anglii prý jen jedno z osmi takových dětí doputovalo živé na místo určení, a to ještě jen proto, že matka šla pěšky za vozem a v čase potřeby je nakrmila a ošetřila.
Literatura nelhala
Na této situaci se mnoho nezměnilo až do poloviny 19. století a vnitřní situace v ústavech se patrně nikde mnoho nelišila od té, jakou popisuje Charles Dickens ve svých románech. Stačí si přečíst jeho Olivera Twista. Výmluvně charakterizuje tento stav tabulka převzatá německým dětským lékařem a historikem dětství Albrechtem Peiperem ze starší práce Pfeifferovy (1877):
Z dětí přijatých do nalezinců zemřelo do roka v Paříži r. 1780 60 %, ve Vídni 1811 72 %, v Bruselu 1811 79 %, v Gentu 1823–1833 62 %, v Dublinu 1701–1797 98 %, v Petrohradě 1772–1784 85 % a v Moskvě 1822–1831 66 %!
Tato čísla ještě nabydou na závažnosti, když si uvědomíme, upozornil Matějček s Langmeierem, že procento nalezeneckých dětí bylo v té době v některých městech vskutku hrozivé. Podle zprávy C. F. Meissnera z Paříže bylo tam v roce 1772 pokřtěno 18 713 dětí, z toho bylo 7676 dětí nalezeneckých. Ukazují to ostatně čísla z práce Albrechta Peipera ohledně počtu dětí přicházejících do nalezinců na 100 porodů:
V Lisabonu mezi lety 1815–1819 to bylo číslo 26,3; v Římě 1801–1821 27,9; v Bruselu 1816–1821 14,7; v Petrohradě 1820 45,0; v Paříži, Madridu, Vídni a Moskvě to byl zhruba mezi lety 1815–1821 přibližně stejný počet odložených dětí – 20 až 27.
Vídeň
Nalezinec ve Vídni byl založen v roce 1784. Za nejpříznivějších okolností tu úmrtnost představovala 70 % a za nepříznivých přesahovala 90 %.
Praha
Pražský nalezinec, založený v roce 1789, byl určen pro nemanželské děti narozené v zemské porodnici a neměl být výchovným ústavem, ale jen přechodným útulkem pro děti, které byly umísťovány do pěstounské péče. Delší dobu se tu ošetřovaly jen děti slabé a neduživé. Přijímaly se tu však i děti narozené v jiných nemocnicích, v trestnicích, děti nalezené a děti přivedené policií. Ročně jich zde byly přijímány přibližně tři tisíce. Nalezinec měl zvláštní pobočku, kde byly umístěny děti pěstouny vrácené a děti pěstounům odňaté, pokud se pro ně nenašla nová pěstounská rodina. Úmrtnost v ústavu se pohybovala mezi 50 až 70 %. Poměry byly tak špatné, že zemský sněm v roce 1863 uvažoval o jeho zrušení.
Nalezinec = rozsudek smrti
V podstatě tedy podle autorů knihy platilo, že umístění dítěte v tehdejším nalezinci či jiném dobročinném ústavu, pokud odtamtud nebylo hned předáno do nějaké rodiny na vychování, znamenalo takřka rozsudek smrti. Děti prostě umíraly. Příčinou byly nemoci, infekce, slabost, špatná výživa, ale především smutek, osamělost a duševní strádání. O tom ale podrobněji pojednáme v našich příštích článcích.