Nejstarší jihoafrické dítě: Stáří téměř 3 miliony let, rodiče neznali oheň ani rodinné soužití
Foto: Puwadol Jaturawutthichai / Shutterstock
Prvním nálezem v jižní Africe, který podle odborníků nenáležel k čeledi opic (pongidae), ale odpovídal vyvinutější bytosti, se stala fosilní lebka, objevená začátkem našeho století nedaleko jedné vesnice Čwanů, zvané Taung, což v jazyce místních obyvatel znamená „místo lva“ (tau=lev).
Nachází se v severozápadní části Jihoafrické republiky poblíž hranic s Botswanou, asi 80 km severozápadně od „zlatého města“ Kimberley. Nevýhodou tohoto ojedinělého nálezu bylo, že šlo o lebku dítěte pouze pěti až šestiletého, což potvrzovaly zachovalé mléčné špičáky. Obsah mozkové dutiny přitom tvořil pouze jednu třetinu mozkové dutiny dnešního člověka. Proto přetrvávaly dlouho spory, jde-li skutečně o lebku vyššího tvora než opice, zahajuje kapitolu Pravěk svojí knihy Dějiny Jižní Afriky Otakar Hulec, historik Afriky a dlouholetý vědecký pracovník Orientálního ústavu AV ČR.
Podle stavby dětské lebky však bylo zřejmé, že musela být nošena na napřímené páteři. Takto objevený nový živočišný druh byl označen jako „první člověk z jižní Afriky“, dnes známý pod všeobecným názvem užívaným označením Australopithecus africanus.
Zvláštní vývojový typ
Podle Hulce další objevy zpřesnily dosavadní znalosti a hlavně potvrdily, že jde skutečně o zvláštní, vyšší vývojový typ. Hlavně lebky dospělých jedinců z transvaalských jeskyň u Sterkfonteinu a Makapansgatu to jasně prokázaly. Našlo se tam několik set exemplářů a podařilo se určit jejich stáří (2,5 – 2,75 milionů let). Určitou dobu byly známy pod společným označením Australopithecus africanus transvaalensis.
Mezi nalezenými kosterními pozůstatky však byly některé exempláře, patřící k poněkud mladší fázi (to je období začínající před 2,2 a končící před 1,8 milionu let). Ty později paleo-antropologové zasadili do skupiny Australopithecus (nebo Homo) habilis, který jepovažován za přechod ve vývoji od australopitéka k homo sapiens.
Robustnější příbuzný
Na dalších, nepříliš vzdálených nalezištích Kromdraai a Swartkrans získali archeologové pozůstatky jiných dávných předků lidských bytostí, a to se stejně velkými mozkovými dutinami (asi 500 cm3), ale s většími čelistmi a se silnějšími kostmi a tedy i mohutnějším svalstvem. Známe je pod označením Australopithecus robustus.
Několik větví vývoje
Začal být zřejmé, že vývoj lidské čeledi se ubíral několika proudy, jak o tom svědčí nálezy z východní Afriky ve Velké příkopové (tektonické) propadlině (Great Rift Valley – velký zlom táhnoucí se od Etiopie na severu až do Tanzanie na jihu), především v soutězce Olduvai. Tam k objevu došlo zásluhou manželů Louise S. B. a Mry Leakeyových, kteří nalezené pozůstatky tvorů, typově blízkých těm ze Swartkransu, Sterkfonteinu a z dalších nalezišť v jižní Africe, nazvali Zinjanthropus boisei. Popsaný způsob vývoje krom toho potvrdily i nálezy v Etiopii (naleziště Hadar) a v Tanzanii (Laetoli). O Olduvajské rokli jsme psali v našem článku Stojí zemědělství za rozvojem agresivity lidí? Dokud si naši předci odnesli majetek na zádech, byli poměrně mírumilovní.
Stojí zemědělství za rozvojem agresivity lidí? Dokud si naši předci odnesli majetek na zádech, byli…
Dlouhodobý vývoj
Podle všech dostupných výsledků archeologického výzkumu v uvedených afrických oblastech včetně určení stáří jednotlivých nálezů nejmodernějšími metodami je jasné, že se Australopithecus africanus vyvíjel ve velmi dlouhém časovém rozmezí před asi čtyřmi až jedním milionem let. V samotné Jižní Africe jsou zřejmé důkazy o existenci tohoto předchůdce řady homo z období před více než 3,75 miliony let, tomuto stáří odpovídají kosterní pozůstatky z Makapansgatu, z období před 2,75 – 2,5 miliony let pak ze Sterkfonteinu. Nejmladší nálezy (Australopithecus robustus) z Kromdraaie a Swartkransu jsou staré „pouze“ asi 2,3 až jeden milion let; do tohoto časového období patří také první slavný nález dětské lebky z Taung, píše Otakar Hulec.
Potrava a nástroje
Dotyční tvorové se živili rostlinnou potravou, Australopithecus robustus a Homo habilis i lehko polapitelnými drobnými živočichy. Dokázali použít silné větve jako hole ke sražení nebo přitažení plodů ze vzdálených větví, k ulovení malé zvěře využívali opět klacku či kamene. Podobné předměty sloužily i k nejnutnější obraně před divokou zvěří aneb před cizími, neznámými skupinami sousedů.
V Jižní Africe i v rokli Olduvai v Tanzanii však byly nalezeny společně s kosterními pozůstatky tohoto typu raných hominidů velmi hrubě opracované kameny, které zřejmě sloužily už také jako první nejprimitivnější nástroje. Australopitékové neuměli rozdělávat oheň a rdinný život u nich patrně neexistoval. Malá společnost (tlupy) se čas od času přirozeně zvětšovaly či rozpadaly. Přizpůsobovaly se tak prostředí a životním podmínkám, jaké jim poskytovalo nejbližší okolí, uvádí afrikanista Otakar Hulec ve své knize Dějiny Jižní Afriky.