Zrůdná studie se zaměřila na koktavost u dětí. Své jméno si nevysloužila náhodou
Foto: Roman_Yanushevsky / Depositphotos
Experimenty na lidech jsou většinou nezákonné a zanechají následky na obětech zvrácené vědy. Tato studie však byla trochu jiná, dokonce probíhala na univerzitě. O co přesně šlo a jaké byly výsledky tohoto pokusu?
Cílová skupina byly děti
Co by se stalo, kdyby koktavé děti byly chváleny za to, jak se zlepšují, zatímco jiné, bez vady řeči, by byly kritizovány? Toto je v kostce celý smysl tohoto zrůdného experimentu. Děti byly odvedeny ze sirotčince, který se staral o osiřelé děti veteránů, pod záminkou logopedického dozoru, který jim pomůže zlepšit své komunikační schopnosti. Jenže šlo o nepravdivé tvrzení.
Své jméno si studie nesla již od samého začátku
Svou přezdívku studie nezískala v průběhu času. Mondell Johnson, uznávaný na Univerzitě v Iowě v USA, dohlížel na tento experiment, který provedla studentka Mary Tudorová, která již graduovala. Proč se vlastně bavíme o Johnsonovi a ne o jeho studentce? Neboť právě jeho vrstevníci vyjádřili nesouhlas s pokusy na sirotcích. Tato studie navíc byla přísně tajná, a to zejména kvůli pokusům na lidech prováděných nacisty a možného nařčení z následování jejich praktik.
Studie začíná
Koktajícím dětem bylo namlouváno, že nekoktají, a nekoktající děti byly kritizovány za chyby, kterých se nedopustily.
22 dětí bylo předvedeno z již zmíněného sirotčince, z toho deseti byla koktavost diagnostikována již dříve.
Koktavé děti byly rozděleny do dvou skupin po pěti, z nichž jednu skupinu přesvědčovali, že jejich koktání není tak špatné, jak tvrdí okolí. Druhé skupině sdělili, že odsuzování jejich projevu okolím je plně oprávněné.
Dvanáct dětí nekoktalo, i ty rozdělili do dvou skupin. V jedné skupině jim bylo předhazováno, že se zhoršily ve svém mluveném projevu, druhá skupina slýchávala samé pochvaly za to, jak krásně mluví.
K činu je vedla v té době populární teorie
Jedna teorie tvrdila, že pokud praváka donutíme manipulovat věcmi za pomoci levé ruky a leváka pravou, nastane cerebrální nerovnováha a můžeme si všimnout negativního ovlivnění schopnosti komunikovat plynule. Pan Johnson byl vůči této teorii skeptický, ale to neznamenalo, že ji nechtěl vyzkoušet.
A sama postgraduální studentka Tudorová jezdila s dětmi hovořit, pokaždé na 45 minut. Koktající děti, které byly povzbuzovány pokroky, přestože žádné neudělaly, chválila. Nekoktající děti odsouzené ke koktavosti se snažila přesvědčit, že děti, které již koktají, začínaly stejnou fází, jakou nyní procházejí ony samy.
Následky byly nezanedbatelné
Postupem času děti neustále kritizované postupně přestávaly komunikovat, raději používaly posunky či se rozhodly mlčet a předstírat, že se je nikdo na nic neptal. Některé děti dokonce přestaly komunikovat úplně. Obecně platilo, že čím starší dítě v době nástupu bylo, tím dříve přestávalo na cokoli odpovídat. Pětileté děti se snažily napravit svou tzv. chybu a hledaly způsoby, jak svým držitelům udělat radost, zatímco patnáctiletým adolescentům netrvalo dlouho, než začaly vykazovat chování psychického ublížení.
Nakonec se děti dozvěděly, jak to bylo doopravdy
Nicméně, jak jsme si již mohli domyslet, její přiznání nezletilým příliš nepomohlo. Obzvláště děti vystavené soustavné kritice si odnesly nízké sebevědomí a vždy zmlkly, kdykoli jim někdo vyčetl sebemenší chybu.
Stejně jako samotné děti, i tato studie byla náležitě zkritizována
Výsledky výzkumu nebyly otištěny v novinách, avšak na univerzitě byly založeny, a tak jsme se mohli dozvědět o hrůzách, které si polovina účastníků vytrpěla. Každopádně studie nám předhazuje před oči fakt, že úspěchy či neúspěchy dětí v jejich dospělosti jsou silně ovlivněny pochvalami či kritikou rodičů.
Nemyslíme si ale, že takováto studie je omluvitelná. Děti jsou velice náchylné na to, jak jsou vnímány vnějším světem a brzy ztrácejí motivaci, neshledají-li svou odvedenou práci dostatečně výkonnou na to, aby se vůbec chtěly snažit.