O Slovácích jsme měli v 68. roce lepší mínění než oni o nás
Foto: MartinStiavnicky / Depositphotos
Československá historie je dlouhá 72 let, pokud nepočítáme její přestávky. Ačkoli i ty tam patří a tvoří to, co je dodnes mezi námi jako národy. Češi a Slováci byli vždy považováni za bratrské národy a jak už to tak mezi sourozenci bývá, dochází zde i k některým neshodám a rozepřím.
Za dob našeho společného soužití naše národy nejvíce rozdělil rok 1968. Bylo to ale jen důsledkem společných 50 let.
Jak to všechno začalo
Konec první světové války způsobil i rozpad Rakouska-Uherska. Bylo tedy třeba, aby náš stát konečně opravdu vznikl. Slovensko bylo považováno za malý stát, který by samostatně nemohl přežít a bylo nasnadě se přidat ke svým sousedům a být společnou republikou. Lidé se po celé zemi promísili a každý rozuměl jak česky, tak slovensky.
Tyto doby probíhaly poměrně v poklidu, ale Slováci byli vždy už tak nějak automaticky považováni za odnož Čechů. Mnohdy byli bráni za zaostalejší, jejich Slovensko bylo jen doplňkem Česka. I v zahraničí si Slováky považovali o trochu méně. Slováci tohle vnímali, a proto mohli být odtažití a mohlo nějakou dobu trvat, než vám dopřáli něco ze své srdečnosti a přívětivosti. Mnohdy se stalo, že jejich chování bylo až nepříjemné jen proto, že narazili na cizince. Nešlo totiž jen o Čechy, Slováci byli rozhodnuti nikomu neodpustit to, že je podceňovali.
Hitler a Stalin
Druhá světová válka byla prvním rozchodem Česka a Slovenska. Hitler nechal Slovensko žít jako samostatnou republiku a z Čech si notně ukrojil a vyhlásil zde protektorát. Hrůzy, které následovaly, nebylo snadné zapomenout, proto návrat ke starému, dobrému Československu byl celkem vítán. Prsty v tom měl hlavně Stalin, který přece pracoval se svými vojsky na naší záchraně, a tak měl dojem, že nám tu svobodu vysvětlí hezky po svém. Pozvolna přes naše politické hlavy a KSČ se snažil prosazovat komunistické a socialistické idey. Lanko kolem československého krku se utahovalo 20 let.
1968
Pražské jaro roku 1968 upadá pod tíhou dalších událostí téhož roku. Naděje na nový pohled, na možnost volby a konec stálého diktátu nemohli v SSSR jen tak přejít. V čele Sovětů stál Brežněv a okupace byla podle něj rychlým řešením československé neposlušnosti. Socialismus a normalizace nabyly nových rozměrů. Ačkoli jsme byli v té době jeden stát, každý z národů to vnímal trochu jinak.
Slovensko bralo vše daleko klidněji. Gustav Husák, který byl v čele naší země, byl původem ze Slovenska a začal se změnami daleko dříve než ve chvíli okupace. Změny probíhaly postupně a nepůsobily tolik tvrdě, navíc se děly již v době relativního klidu. Odpůrci sice byli odsunuti, aby nebyli připraveni o slušný život, měli šanci si uchovat úroveň díky solidní práci. Normalizace byla spojena spíše s rostoucí životní úrovní. Ostatně Čechům vždy záviděli hlavně lepší život, který je výsledkem třeba kvalitního vzdělání. Jinak ale Slováci už tehdy mysleli spíš na sebe.
Pro Čechy byla okupace ranou, ze které jsme se nevzpamatovali. Dodnes je vše ruské spjaté spíše s negativními pocity. Slováky jsme v té době brali jako naše bratry doopravdy a řada lidí byla až překvapena, když Slováci nebyli příliš kamarádští. Tak jak jsme se my tehdy báli ztráty vlastního národa, tak žili Slováci celé roky v našem stínu. Obdivovali jsme jejich temperament a hrdost a ani nám nedošlo, jak je to ve skutečnosti.
ČSFR
Slováci toužili po vzniku federativní republiky, jelikož by se díky tomu mohli stát samostatnou republikou. Rok 1968 dal základy tomu, aby se tak stalo a z našich zemí se staly dvě. Česká republika a Slovenská republika, které se spojily pod názvem Československá federativní republika. Pro Slováky to byl po letech velký úspěch, Češi to brali jen jako drobnou manýru, přičemž vlastně vše zůstane při starém.
Hrdý národ, hrdý stát
Slováci vzali rozdělení federace velmi vážně a začali se starat hlavně o své záležitosti. Po sametové revoluci pak vše narazilo ve chvíli, kdy se Slováci zaměřili jen na své potíže a s Českem vůbec nepočítali. Konečné rozdělení na dva státy se tak stalo nevyhnutelným.
Slováci se snažili celé roky dokázat nejen nám, ale i celému světu, že nejsou o nic méně než my ostatní. Jejich averze vůči Čechům a dalším je pak hlavně dohrou toho, jak byli sami vnímáni a jak si generace předávali své rozumy o národech. Boj je to stejný jako dnes mezi Prahou a Brnem nebo Čechy a Moraváky. Všichni jsme stejní a nikdo není víc ani míň. Všem nám na světě běží jen jeden čas, který je zbytečné si kazit malichernými vzájemnými antipatiemi.