Osudová Ema Destinnová. Nebyla jen světovou operní hvězdou, dokázala toho mnohem více

Ema Destinnová byla hudebním klenotem začátku 20. století. Proslavila ji profese operní pěvkyně. I přesto, že ve svém osobním životě trpěla osaměním, v tom pracovním toho zažila opravdu hodně. A to nejen ve zpěvu.

Pseudonym po profesorce hudby

Emilie Paulina Jindřiška Kittlová. Tak znělo rodné jméno jedné z nejznámějších operních zpěvaček pocházejících z Prahy. Svůj pseudonym přijala po profesorce Marii Loewe-Destinn, kterou bezmezně obdivovala, a která jí předala své zkušenosti i znalosti.

První neúspěch ji nezastavil

Na začátku její kariéry byl obrovský neúspěch. Když se v roce 1897 hlásila do Národního divadla, byla tehdejším ředitelem Šubertem odmítnuta. Přestože jí vlastenectví nebylo cizí, vydala se tedy do světa. V berlínské Dvorní opeře byla přijata okamžitě. Debutovala v opeře Sedlák kavalír. V Německu dokázala ztvárnit na 50 rolí. Nejoblíbenější byla v roli Carmen, Valentina, Mignon, Elisabeth nebo Selika.

Stala se miláčkem publika a o deset let později se jí dostalo pocty nejvyšší. Možnost vystupovat v newyorské Metropolitní opeře. Zde debutovala v roce 1908 v představení Aida. V New Yorku ztvárnila také roli v Pucciniho opeře Děvče ze Zlatého západu.

Ani v tomto americkém městě se jí nevyhnula vlna nápadníků. Zpívala s jedním ze svých velkých obdivovatelů Enrikem Carusem. Ten byl do ní zamilován, láska však z její strany nikdy nebyla opětována. Prohlašovala totiž, že si jako vlastenka nemůže vzít nikoho jiného než Čecha.

Srdce bijící za rodnou vlast

Její um obdivovali všude ve světě. I přesto, že na poměrně dlouhou dobu svůj rodný kraj opustila, nikdy na něj nezapomněla. Všude hrdě hlásila odkud pochází a nadšeně hovořila o jednom z nejlepších skladatelů všech dob Bedřichu Smetanovi.  

Účast v odboji ji zbavila svobody

Jak již bylo zmiňováno, Ema byla vlastenkou na slovo vzatou. To potvrzovala i její účast v protirakouském odboji. V tom setrvala až do roku 1916. Při jedné z nebezpečných akcí převádění tajných informací za hranice byla zadržena. Před hrozícím trestem smrti ji zachránil císař Vilém, který její pěvecké výkony skutečně zbožňoval.

V té době také pomalu ale jistě končila její pěvecká kariéra. Byla hlídána a převezena na zámek ve Stráži nad Nežárkou. Zde se v roce 1923 vdala za pilota Josefa Halsbacha. Začala psát beletrii, pečovala o zámek a velký zájem projevila i o umění.

Místo zpěvu začala psát

Psaní milovala. A tak pravidelně přispívala do několika periodik tehdejší doby. Její texty si šlo přečíst například v časopise Zlatá Praha, Volné směry či Národní listy. Vydala také dvě básnické sbírky Květy sněhu a Der Galante Abbé. Cizí jí nebylo ani psaní románů a překlady či libreta.

Koncert na rozloučenou

Svůj vůbec poslední koncert života prožila u příležitostí 10. výročí vzniku Československé republiky. A to v roce 1928 v Londýně. Ze scény odešla nejenom kvůli nedostatku nabídek a velké konkurenci mladších zpěvaček. Sama považovala producírování starších žen na jevišti za nemístné. A tak se raději stáhla do ústraní.

Sláva jí zůstala i po smrti

Zemřela 7 let po svatbě ve svých 51 letech. V posledním období svého života měla finanční problémy a trpěla nadměrnou obezitou. Možná i to přispělo k tomu, že v poměrně mladém věku zemřela na mrtvici. Pochovaná je na jednom z nejznámějších pražských hřbitovů, na Vyšehradě v hrobce Slavín.

Ve světě známá jako Ema Destinn byla sice úspěšnou operní zpěvačkou, sama ale říkala, že ve svém životě příliš lásky a štěstí nepoznala. V České republice si ji stále můžeme připomínat na dvoutisícové papírové bankovce.