Otrokářství bylo v Čechách mnohem déle, než jsme si mysleli. Navíc pomáhalo plnit státní pokladnu
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Existovalo v temném středověku otroctví? Všeobecně se tradovalo, že otroctví ve středověké Evropě neexistovalo. Existuje však vzkvétající skupina vědců, která dokazuje, že otroctví bylo v Evropě během středověku široce praktikováno v různých formách, vedle zajetí, nevolnictví a dalších typů nesvobody.
Využívání práce nesvobodných
V kvantitativní klasifikaci Orlanda Pattersona lze raně středověké Čechy považovat za rozsáhlou otrokářskou společnost. Omezená tržní směna vedla k rozvoji alternativního systému zásobování raných státních elit prostřednictvím sofistikovaného systému „organizace služeb“ založeného na práci nesvobodných, kteří měli v jedenáctém a dvanáctém století specifické povinnosti.
Počátky středověkého otroctví
Počátky tohoto typu středověkého fungování společnosti lze zasadit nejpozději do desátého století. Podobné mechanismy fungovaly v Maďarsku i Polsku. Na rozdíl od západní Evropy jsou v českých zemích do poloviny 12. století doloženy pouze malé soukromé statky. Hlavním formálním vlastníkem nesvobodných žen a mužů byl kníže, který některé z nich daroval církevním institucím.
Úpadek otroctví
Instituce otroctví upadla v českých zemích ve druhé polovině 12. století. Lze diskutovat o tom, zda je pozice nesvobodných přesně popsána pojmem otrok: právní kategorizace nutně neodpovídala skutečné společenské situaci.
Rozdíl v životní úrovni
Můžeme však předpokládat, že v životních podmínkách nesvobodných a jejich polosvobodných a svobodných sousedů nebyl žádný významný rozdíl. Některé právně nesvobodné osoby jsou dokonce uváděny jako obchodníci, a proto by mohly prosperovat lépe než jejich svobodní kolegové. To je hlavní důvod, proč „otroctví“ nezanechalo znatelné stopy v archeologických pramenech. Neexistují žádné známky záměrné binární artikulace právního stavu (svobodného a nesvobodného) v pohřebních zvycích. Hroby přitom poukazují hned na několik aspektů osobnosti, jako je pohlaví, věk, původ, náboženství a sociální postavení. Dosud nebyla identifikována žádná specifická „otrocká“ architektura (např. tábory otroků) ani hmotná kultura.
Christianizace omezila otrokářství
České země byly od svých počátků nepochybně zapojeny do „mezinárodního“ obchodu s lidskou bídou. Zásadní otázkou je jeho rozsah a ekonomický význam. Česká knížata jedenáctého a dvanáctého století rozhodně nebyla „barony obchodu s otroky“, jako byli beninští králové z osmnáctého století. Úspěšná vojenská tažení mohla čas od času přivést do Čech davy zajatců, ale těžko můžeme hovořit o systematickém zotročování stovek lidí ročně. Poslední velký prodej zajatců do zahraničí je zmiňován v roce 1039. Zdá se, že po tomto datu byla většina válečných zajatců zadržována pro potřeby místního hospodářství. V té době již byli všichni potenciální čeští nepřátelé christianizováni, což nepochybně omezovalo otrokářství. Někteří vědci uvádějí, že v desátém století Židé vyváželi z Prahy do al-Andalusu tisíce otroků. Obchod s otroky nezanechal v archeologických záznamech z českého území žádné konkrétní stopy (např. železné okovy nebo tábory otroků), což se zdá být téměř obecným vzorem. Často se má za to, že zisky z otrokářství se financovala armáda, která umožnila vznik raného českého státu.
Za knížete Boleslava I.
Kníže Boleslav I. (935–967/972) zahájil rozsáhlé tažení, při kterém zásoboval přemyslovské Čechy ohromným množstvím otroků, z nichž plynuly také značné zisky. Obchod s otroky mohl být také důležitý pro získání prestižního zboží vytvářejícího sociální hranice. Lze předpokládat, že Boleslavova vojenská moc byla založena především na místních družinách, které existovaly již v devátém století, nikoliv na otrocích. Zdá se, že masová koncentrace činností zpracování železa v okolí Prahy na přelomu devátého až dvanáctého století souvisela především s řízenou výrobou zbraní, které nebylo nutné nakupovat ze zahraničí.
Potřebný další výzkum
Závěrem lze říci, že bez dalších písemných informací nejsme schopni kvantifikovat rozsah nesvobodné práce v místní ekonomice nebo prokázat existenci „mezinárodního“ obchodu s otroky. Archeologické důkazy cizích mincí a artefaktů mohou prokázat dálkové obchodní kontakty, ale není jisté, za co přesně byly vyměněny. Kromě toho jsou numismatické důkazy hluboce ovlivněny intenzitou hromadění napříč regiony a možností, že došlo k roztavení cizích mincí. Archeologie tak může pomoci spíše identifikovat elity než kategorizovat lidi z nižších vrstev společnosti a odhalovat jejich přesuny.