Palmýra, bájné město plné neklidu a bojů. Oáza v poušti a její zašlá sláva
Foto: Bernard Gagnon / Creative commons, CC-BY-SA
Město, zapsané mezi památky světového dědictví UNESCO, se pokoušeli zničit již mockrát. Naposledy jej pustošili samozvaní bojovníci Islámského státu.
V oáze v syrské poušti severovýchodně od Damašku se nacházejí monumentální ruiny velkého města Palmýra, které již jen vzdáleně připomínají zbytky zašlé slávy kdysi jednoho z nejvýznamnějších kulturních center starověkého světa. V umění a architektuře Palmýry, která stála na křižovatce několika civilizací, se od 1. do 2. století snoubily řecko-římské techniky s místními tradicemi a perskými vlivy. Místo bylo několikrát vypleněno, obyvatelé byli nuceni odejít, ale Palmýra si vždy svou podmanivostí dokázala přitáhnou své obyvatele i turisty z celého světa zpět.
Dlouho se věřilo, že Palmýra (Tadmor) je zmiňována již v samotné Bibli
Vznik Palmýry není zcela jasný. Nacházejí se zde přírodní prameny sirné vody, o nichž se předpokládá, že přilákaly první osadníky z řad kočovníků, kteří žili v okolní poušti. Osada zvaná Tadmor je zmiňována již v 18. století př. n. l., kdy se u pramene usadili Amorejci. Název se objevuje v Bibli, která tvrdí, že ji vybudoval Šalomoun, ačkoli dnes je známo, že šlo o omyl a že se jednalo o osadu Tamar v Judské poušti.
Poměrně známá je událost z roku 41 př. n. l., kdy Markus Antonius vedl přes oblast vojsko. Tváří v tvář jeho útoku se obyvatelé vesnice, nejspíše kočovníci, kteří se usadili u pramenů, rozutekli do pouště se vším svým zbožím, takže Římané odešli s prázdnýma rukama.
Karavanisté
Palmýra leží uprostřed syrské stepi na půli cesty mezi levantským pobřežím a údolím Eufratu. Díky své zeměpisné poloze byla snadno dostupná Mezopotámii na východě a Středozemnímu moři na západě, a to prostřednictvím „Homsovy propasti“, což je průlom v pobřežním horském řetězci, který se táhne podél pobřeží mezi Sýrií a Libanonem.
Ačkoli se název města, Tadmor, objevuje již v 19. století př. n. l., svou roli v obchodu mezi východem a západem si město zajistilo až v posledních stoletích př. n. l. a vrcholu prosperity dosáhlo v 1. až 3. století. Palmýřané, chovatelé velbloudů a koní, měli k dispozici dopravní prostředky, znali obchodní cesty a napajedla, byli v kontaktu s pouštními kmeny a s Parthskou říší a jejich ozbrojené milice zabezpečovaly karavany proti loupežníkům.
Její prosperita závisela na mírových vztazích s ostatními zeměmi
Období vzestupu Palmýry se shodovalo s římskou kontrolou Sýrie. Předtím byla Sýrie dobyta Alexandrem Velikým (332 př. n. l.). Poté jí vládla seleukovská linie králů a následně se stala opět římskou provincií. Provincie nabývala na významu jako hráz proti hrozbám nejprve ze strany Parthie a poté Sasanidů na východě a byla základnou pro vojenská tažení proti nim. Roku 19 n. l. se stala tributárním městem se stálou vojenskou posádkou a název Tadmor byl změněn na Palmýru.
Trajánův neúspěšný pokus o dobytí Parthie v roce 117 n. l. způsobil Palmýře, jejíž prosperita závisela na mírových vztazích mezi oběma mocnostmi, velké potíže. Jeho smrt v roce 119 a návrat Říma k mírové politice ve východních državách situaci uklidnily. Za Hadriána (117-138), který ji navštívil v roce 129, se Palmýra stala metropolí se statusem „svobodné“ země a v roce 231 byla jmenována kolonií, ale zachovala si vlastní formu vlády.
Před vypuknutím války v Sýrii to byla nejnavštěvovanější památka v zemi
Palmýra je právem zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO a pyšní se 2000 let starými věžovitými kolonádami z římské doby a mnoha neocenitelnými artefakty. Syřané ji láskyplně nazývají „Nevěsta pouště“. Palmýra byla hlavním městem arabského mandátního státu Římské říše, který se ve 3. století krátce vzbouřil a pod vedením královny Zenobie si vytvořil vlastní království. Před vypuknutím války byla Palmýra hlavní turistickou atrakcí Sýrie. Po vypuknutí války ji však několikrát obsadil Islámský stát a mnoho prastarých památek a artefaktů zničil.
Palmýra je nyní veřejnosti opět přístupná, od roku 2018 ji syrští archeologové a památkáři věnovali mnoho práce. K původním 150 000 návštěvníkům ročně se ale nejspíše ještě dlouhou dobu nepřiblíží. V zemi totiž i po 11 letech stále probíhá občanská válka.