Paruková revoluce: Když bylo trendy vyholit si hlavu a zaplatit majlant za kozí chlupy
Foto: Formerly attributed to Nicolas de Largillière / Public domain, Wikimedia commons
Když Ludvík XIV. ztratil svou půvabnou hřívu mládí, obrátil se k parukám, jež se staly symbolem královské elegance. Plavé paruky, evokující lví sílu a krásu, byly vrcholem módy. Avšak luxusní varianty z pravých vlasů byly majetkem jen několika málo majetných, což vedlo k výrobě paruk z koňských žíní a kozích chlupů. Po králově odchodu tyto majestátní doplňky rychle opustily módní scénu.
Alonžová paruka
Když v poměrně mladém věku vyplešatěl francouzský panovník Ludvík XIII., i on začal nosit paruku. Jeho nástupce Ludvík XIV., jenž trpěl týmž neduhem, si hlavu vyholoval a nosíval vlásenky stále bujnější a propracovanější. Totéž očekával i od svých dvořanů, a tak se zrodila alonžová paruka, styl, který si oblíbil i anglický král Karel II. a jeho dvůr. Takzvanou alonžovou paruku nosili výhradně muži. Šlo o impozantní vlásenku tvořenou velkými tuhými kadeřemi, spadajícími až pod ramena a značně umocňující nositelovu výšku. Připomínala lví hřívu s důkladnou trvalou. V současné době nosí tzv. alonžové paruky soudci ve Spojeném království a Austrálii. V první polovině osmnáctého století přišla do módy krátká pánská vlásenka, která měla na každé straně několik řad kadeří a krátký copánek.
Rokokové paruky
Dalším obdobím rozměrných paruk byly rokokové účesy, které zavedla na francouzském dvoře Marie Antoinetta. Ta udávala tón tehdejší módy. Na rozdíl od mužů si ženy nenechávaly své vlasy vyholit. Velkolepé účesy z vlastních vlasů doplňovaly různými vycpávkami, příčesky a podpěrami. Koncem 18. století napudrované paruky vyšly z módy
Údržba
V každém případě bylo potřeba o paruky i složité účesy pečovat a udržovat je v dobrém stavu. K tomu sloužilo pudrování. Pudr se zhotovoval z pšeničné, nebo rýžové mouky. Při pudrování bylo potřeba chránit jak oděv, tak obličej. Z potřeby pudrovat tyto módní výtvory se patrně vyvinula móda bílých paruk. Rychlý konec účesových orgií pak způsobila francouzská revoluce.
„Vlasy se pudrovaly rozprašovačem a tvář se pokrývala ochrannou maskou s pomocí služebné. Pudr dodával těmto účesům objem a tvárnost. Absorboval tuk z vlasů a udržoval tvar. Překrýval také rozdíly v barevném odstínu přirozených vlasů a umělých nástaveb.“
Úprava a barva
Dříve, než se módními barvami všech vlásenek staly bílá a šedivá, upravovaly se alonžové paruky „pomádou“ nebo tvarovacím voskem a občas se pudrovaly, aby nebyly tak lepkavé. K dosažení matného efektu se proto pudrem v témže odstínu nemohlo šetřit. Pudrování paruk se stalo vysoce kvalifikovanou součástí kadeřnického řemesla. Pro oslavy a zvláštní příležitosti však mohl bílý pudr získat barvu pastelově modrou či růžovou, oranžovou, nebo fialovou.
Jelikož se vlásenkový pudr vyráběl z pšeničné mouky, hovořili kritici pudrování o rozmařilém plýtvání důležitou hospodářskou plodinou. V průběhu století tento názor ještě umocnila slabá úroda a nedostatek potravin. Roku 1795 nakonec vláda uvalila na vlasový pudr daň. Ten, kdo jej chtěl používat, musel si nejprve koupit povolení – za cenu jedné guiney ročně.“