Záhadná arktická hysterie: V určitém období provádějí Gróňané vyšinuté věci
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
„První písemná zmínka o vzácném onemocnění pibloktoq pochází z roku 1862, konkrétně z deníku manželky prvního muže stanuvšího na severním pólu, Roberta Pearyho.“
Nejzazší publikovaná zmínka o pibloktoqu jako „etnopsychotickém onemocnění“, a z hlediska psychoanalytické teorie, se ovšem objevuje až v roce 1913, tentokrát ve studiích Abrahama Brilla, který klasifikuje specifické záchvaty jako příklady klasické hysterie, uvádí Tomáš Plaček kapitolu o téměř neznámém duševním onemocnění Inuitů ve své bakalářské práci Onemocnění windigo a prostředím podmíněné psychózy (Katedra antropologie, obor Antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně).
Neopětované tužby a láska
Etnopsychózy jsou závažné dušení stavy, které jsou typické pro nějakou oblast, nejen v kontextu kulturním (a společenském) či socio-kulturním, nýbrž také demografickém, i když se tyto hranice mohou prolínat.
Patří sem například „pibloktoq“, známý také jako „arktická hysterie“. Nemoc postihuje pouze Inuity. Postižení jsou zpočátku unavení, depresivní nebo zmatení, pak se jich zmocní divoké šílenství. Strhávají ze sebe šaty, mluví bláboly, utíkají do sněhu a nakonec upadnou do kómatu, které trvá hodiny.
V kontextu pibloktoqu se pak Abraham Brill domnívá, že záchvaty frustrace, tedy zklamání, nebo zmaření touhy, kteréžto jsou tak typické právě pro pibloktoq, jsou příčinou neopětované tužby a náklonnosti, zejména v rovině sexuální nebo v kontextu lásky, píše Plaček.
Zabývá se jím transkulturální psychiatrie
Transkulturální psychiatrie je součástí sociální psychiatrie. Začala se konstruovat v polovině 20. století. Studuje podobnosti a rozdílnosti duševních poruch v různých kulturách. Zkoumá výskyt a rozložení duševních nemocí v různých částech světa, jejich klinický obraz ve vztahu k sociálním a kulturním faktorům, formy léčení v různých prostředích a postoje společnosti k duševně nemocným.
Pibloktoq (arktická hysterie)
Piblokto, známé také jako pibloktoq nebo arktická hysterie, je onemocnění, které se nejčastěji objevuje u Inughuitů (severozápadních grónských Inuitů) žijících za polárním kruhem. Piblokto je kulturně specifická hysterická reakce Inuitů, zejména žen, které mohou provádět iracionální nebo nebezpečné činy, po nichž následuje amnézie na danou událost.
Piblokto může souviset s potlačením osobnosti inuitských žen. Tento stav se nejčastěji objevuje v zimě. Je považován za formu kulturně vázaného syndromu, ačkoli novější studie zpochybňují, zda vůbec existuje. Piblokto je také součástí slovníku kulturně vázaných syndromů, který se nachází v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch.
Průběh nemoci
Pibloktoq je náhlá disociativní (pocit odpojení od vlastního já – pozn. aut.) epizoda se čtyřmi odlišnými fázemi. První fáze neboli prodrom může trvat hodiny až dny a spočívá v podrážděnosti a sociálním stažení.
Druhá, neboli fáze vzrušení, se skládá z náhlého nástupu extrémního a divokého vzrušení. Během této fáze může být postižený jedinec viděn, jak ze sebe strhává oblečení, křičí, hází předměty a vybíhá ze dveří, přičemž je patrná necitlivost na extrémní chlad. Tato fáze obvykle trvá asi 30 minut.
Po tomto vzrušení následuje třetí fáze, křeče a otupělost. Jedinec může mít křečovité záchvaty, po nichž následuje extrémní somnolence (člověk je spavý, ale lze ho lehce probudit – pozn. aut.) nebo kóma v důsledku únavy způsobené vzrušením. Tato třetí fáze může trvat až 12 hodin. Čtvrtá a poslední fáze neboli zotavení se vyznačuje úplným zotavením. Obvykle je u této události hlášena úplná amnézie neboli ztráta paměti.
Kdo a kdy je postižen
Dle zdokumentovaných případů se vědci domnívají, že onemocnění postihuje převážně ženy. Navzdory tomuto tvrzení byly zdokumentovány případy nemocných mužů. U obou pohlaví se pak pibloktoq objevuje ve všech případech v dospělém věku, alespoň jich bylo nejvíce zdokumentováno ke konci roku 1985. V kontextu měnících se podmínek prostředí je vhodné zmínit, že projevy pibloktoqu se nejčastěji objevují v zimě, kdy hovoříme téměř o epidemiích.
Admirál Peary v 19. století posílal inuitské muže na nebezpečné průzkumy na tenký led. Předpokládá se, že mohlo jít o šamanské rituály Inuitek, které měly ochránit jejich muže.
„Západní“ vysvětlení příčin pibloktoqu
Podle Plačka se kromě fyzických projevů nezdá, že by původní obyvatelé přišli s uspokojivým vysvětlením výskytu tohoto onemocnění. Vhodný je tady kontrast mezi tím a vysvětleními, se kterými přichází „západní“ vědci. Existuje celá řada domnělých vysvětlení, kdy se projevy pibloktoqu dají připodobnit k projevům epilepsie, extrémním přírodním podmínkám aj. Nejčastějšími vysvětleními bude nepochybně malnutrice (patologický stav způsobený nedostatkem živin – pozn. aut.), neadekvátní reakce na stresové situace, nebo psychické choroby, popisuje Tomáš Plaček, autor bakalářské práce Onemocnění windigo a prostředím podmíněné psychózy.