Pont du Gard, akvadukt, most a překrásná památka starého Říma. Pozoruhodná stavba si ve své době vyžádala ty nejlepší odborníky
Foto: Benh LIEU SONG / Creative commons, CC-BY-SA
Trojité patro oblouků se tyčí 160 stop nad zurčící řekou. Kdysi horní úroveň stavby nesla vlastní proud vody, nyní však vodní kanál zůstává suchý. Dnes most slouží pouze turistům, kteří se chtějí dostat z jedné strany řeky Gard na druhou. Jeden z největších projektů veřejných staveb v augustovském věku poblíž Nîmes ve Francii dodnes udivuje.
Stavění akvaduktů
Od 4. století př. n. l. staří Římané stavěli akvadukty k odvádění vody ze vzdálenějších zdrojů, jako jsou hory a prameny, aby městskému obyvatelstvu poskytli dostatek čisté vody. Nejprve to začalo ve městě Řím, ale jak se rozšiřovala římská hegemonie, tak se také začalo používat akvadukty v jiných městech a územích po celém Středomoří.
Území Galie
Gallii neboli Galii (dnešní Francie) dobyl Augustův adoptivní otec Julius Caesar během římsko-galských válek v letech 58–50 př. n. l. Po této době se mnoho římských vojenských veteránů začalo usazovat v koloniálních městech jako je starověký Nemausus (dnešní Nîmes), protože dostali pozemky jako poděkování za účast ve válce. Během několika desetiletí se populace Nimes rozrostla na přibližně 30 000 lidí. Velkou část tohoto populačního rozmachu lze přičíst také Augustovi, který ve městě provedl řadu stavebních projektů. Velká populace vyžaduje velké množství (pitné) vody, což vyžaduje výstavbu akvaduktu.
Politický význam staveb
Akvadukt však sloužil většímu účelu než jen jako vodovodní potrubí; bylo to také svědectví o moci a prosperitě augustovského věku. Prostřednictvím staveb, jako je tato, mohl Augustus zdůraznit rozsah svého dosahu ve všech oblastech říše, sjednocených pod jeho výhradní kontrolou, a získat širokou veřejnou přízeň. Pax Augusta neboli Augustův mír byl považován za zlatý věk Říma, který přinesl mír do říše po bouřlivém konci Římské republiky a který zahájil nové období bohatství, hojnosti a občanské hrdosti.
Pont du Gard byl jedním z mnoha projektů, které měly zlepšit životy lidí v celé říši, od akvaduktů po nové veřejné fórum v srdci Říma. Mezi další budovy postavené v Nemausus během augustovského věku patří městská zeď s branami a baštami, chrám známý dnes jako Maison Carrée a nymphaeum (jeskyně nebo svatyně).
Římský technický počin
Stavba začala v roce 20 př. n. l. pod vedením Marcuse Agrippy, blízkého spojence císaře Augusta, který byl také odpovědný za stavbu Maison Carrée. Dnes je Pont du Gard pouze částí toho, co bylo kdysi zbudováno. Celkem 31 mil (50 km) dlouhý akvadukt přiváděl sladkou vodu ze vzdálených pramenů do města Nemausus (dnešní Nîmes). Voda, která byla skutečným důkazem vynalézavosti a dovednosti římského inženýrství, byla přenášena na dlouhou vzdálenost převážně gravitací. To znamenalo, že architekti a inženýři potřebovali vypočítat, jak velmi postupně snižovat sklon vodního kanálu akvaduktu. Kromě toho také potřebovali přemostit oblasti, kde se měnil terén, jako je řeka, a stále udržovat vodní kanál ve vhodné výšce.
Stavební materiál
Vápenec používaný na stavbu Pont du Gard byl těžen z nedalekého lomu. Celkem bylo zapotřebí vytěžit 50 400 tun horniny. Opracovaný materiál se musel jednotlivě očíslovat a přepravit lodí po řece na staveniště, aby se vytvořilo rozpětí. Po dokončení zásoboval akvadukt všech 30 000 obyvatel Nemausus přibližně 100 galony vody každý den. Kromě toho dobře zásoboval všechny lázeňské komplexy, fontány a další stavby po celém městě.
Podoba Pont du Gard
Pont du Gard je postaven se třemi řadami oblouků (arkád) umístěných nad sebou. Největší z oblouků má délku 82 stop. Tento konkrétní oblouk přemosťuje samotnou řeku, protože žádné z mol nebo velkých podpěr ve skutečnosti nestojí ve vodě. Spodní a střední patra mají oblouky stejné šířky, ale třetí patro, které drží skutečný vodní kanál, obsahuje řadu menších oblouků, z nichž každý je široký 15 stop. Dohromady jsou vrstvy vysoké přibližně 160 stop.
Stavba oblouku
Přestože se oblouková konstrukce poprvé vyvinula ve 2. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii, byli to staří Římané, kteří ji zdokonalili a zpopularizovali jako stavební techniku poté, co si uvědomili skutečný potenciál stavby oblouků – například umožnit vyšší stavby a širší rozpětí. Ke stavbě kamenného oblouku potřebovali Římané nejprve postavit rám ze dřeva ve tvaru oblouku spojujícího dva pilíře. Poté byly přes rám umístěny klínovité kameny. Kvůli nesmírné váze těchto kamenů Římané používali dřevěné jeřáby, aby je zvedli a postavili na místo.
Ústřední kámen – klenák
Úplně posledním kamenem, který byl umístěn na vrcholu, byl klenák, což byl doslova klíč k udržení oblouku pohromadě. Bez něho by se po odstranění dřevěného rámu oblouk rozpadl. Klenák je nezbytný pro stavbu oblouku, protože tah hmotnosti kamenné konstrukce se od něj pohybuje směrem ven ke zbytku oblouku. Jedná se o tak efektivní stavební metodu, že mezi kameny nebyla potřeba žádná malta. Váha kamenů se rozložila dolů do pilířů na obou stranách oblouku.
Dřívější údržba
Římské akvadukty vyžadovaly pravidelnou údržbu. Z tohoto důvodu byly vodní kanály obvykle kolem výšky 6 stop, aby umožnily někomu vstoupit do kanálu a opravit ho. V Pont du Gard bylo součástí této údržby seškrabávání usazenin uhličitanu vápenatého, které se objevily na kamenných zdech v kanálu (vápenec použitý pro akvadukt měl vysokou koncentraci uhličitanu vápenatého). Někdo by také musel vstoupit do kanálu, pokud by tam byly překážky, nebo kdyby mezi mezerami v kameni začala růst vegetace. Kamenné bloky vyčnívající z jinak rovného povrchu akvaduktu, které byly použity k podepření dřevěných rámů a lešení používaných při stavbě, byly ponechány na místě, aby podepřely lešení pro budoucí strukturální údržbu.
Zachování akvaduktu
Ve 4. století n. l. moc Římské říše upadla. Pont du Gard naštěstí přežil díky svému dvojímu účelu, protože fungoval také jako most přes řeku, i když se z jiných nedalekých starověkých akvaduktů těžil kámen. Dnes je Pont du Gard na seznamu světového dědictví UNESCO a je otevřen pro návštěvníky. Bohužel podle UNESCO se Pont du Gard každý rok nakloní o několik milimetrů, a nakonec se může i zřítit.