Populární portréty smrti. Opravdu bylo obvyklé se ustrojit a nechat se vyfotit
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Fotografie nedávno zesnulých, navíc v kruhu stále žijících rodinných příslušníků, může vypadat jako něco opravdu morbidního. Avšak ve viktoriánské Anglii se tento zvyk stal cestou, jak se vypořádat s mnohdy náhlou smrtí, jež byla častým společníkem ve všech věkových skupinách.
Pořídit fotografii nebylo jednoduché, hlavně pak se živými
V současnosti se focení nezdá vůbec jako věda, naopak, poradí si velmi snadno i děti. Nebylo tomu tak vždy. Na začátku byly přístroje vcelku velké, drahé, a navíc ke zpracování samotného snímku používaly nebezpečné chemikálie. Takový přístroj musel nutně obsluhovat odborník, například pro fotografie pořizované daguerrotypií, populární mezi lety 1840–1860, bylo potřeba použít plát z mědi pokrytý stříbrem, který se poté vystavil působení výparům z jódu.
Navíc samotné pořízení snímku z počátku trvalo až dvacet minut, kolem roku 1840 se doba sice citelně zkrátila na 20 vteřin, nicméně udržet stejnou pozici bez hnutí, aby nedošlo k rozmazání snímku, stále nebylo jednoduché. V této věci měli nebozí zesnulí na snímcích nepopiratelnou výhodu. Když se na některou fotografii nazvanou memento mori dobře zadíváme, můžeme si všimnout, že určitý člověk je na ní skutečně ostře zobrazen. Toto je jasný náznak, kdo byl v době pořízení snímku již na onom světě.
Fascinováni smrtí od středověku
Britové nebyli fascinováni smrtí a děním kolem ní jen během 19. století, vše začalo již ve středověku. Stalo se to v době, kdy byl vydán latinský text Ars moriendi neboli Umění zemřít, jenž upravoval zvyky kolem tzv. ideální smrti. Věřilo se, že správné pohřební úkony byly nezbytné pro další cestu duše a její posmrtné souzení. Britové si tedy vytvořili téměř obsesi týkající se správného vypravení duše do záhrobí. Dávali si například prameny vlasů svých drahých zemřelých do prstenů nebo medailonků. V dřívějších dobách si také tvořili posmrtné masky z vosku nebo často malovali symboly smrti na obrazy či sochy.
Tematika smrti se nevyhnula ani literární tvorbě ve viktoriánské Anglii. Například v díle Jane Eyre od autorky Charlotte Brontë je hlavní postava Jane nucena rozloučit se se svojí přítelkyní Helen. Navštěvuje ji tedy podle viktoriánských zvyků na smrtelné posteli, povídají si o duších, životě a smrti. Jane ji chytne za ruku a tím dává najevo své spojení s umírající Helen, jež přetrvá i po jejím odchodu. I když si v tomto případě nevytvoří žádný památeční předmět, její duševní spojení s Helen a poté nápis na jejím hrobě Resurgam (Znovu povstanu) zde slouží jako memento mori.
Viktoriánské truchlení
Život ve viktoriánské Anglii nebyl zrovna pohádkou. Lidé se potýkali s epidemiemi záškrtu, tyfu nebo cholery, lékařská péče za příliš nestála, a tak jediným, trvalým způsobem, jak zachovat netknutou upomínku na drahého zesnulého, bylo si pořídit portrét či fotografii. I když první fotografie nebyly levnou záležitostí, pořád vyšly výhodněji. Jak se jejich obliba časem zvyšovala, cena šla ještě více dolů. Navíc sama královna Viktorie z truchlení učinila možná nevědomky v roce 1861, po smrti svého milovaného manžela, prince Alberta, v jistém smyslu módní záležitost. Královna se ze svého smutku nemohla dlouhé roky vzpamatovat, chodila v černém a téměř se stáhla z veřejného života.
Fotografie se zemřelými dětmi? Častá, smutná praxe
Portréty s mrtvými získávaly na stále větší popularitě. Viktoriánské nemocnice pro děti byly zamořeny spalničkami, záškrtem, spálou či zarděnkami, všechny tyto nemoci bývaly bohužel fatální. Často byla právě taková smutná příležitost pro mnohé rodiny tou první, kdy si pořídily fotografii. Aby zemřelí vypadali více naživu, byly jim občas domalovány oči nebo v případě dětí je bylo potřeba opřít o stojánek, aby mohly na fotce stát v řadě s ostatními, živými sourozenci, ještě jednou a naposled. Tyto fotografie jsou opravdovým ztělesněním jejich názvu memento mori, tedy nezapomeň, že musíš zemřít.
