Poslední dny SSSR. Jaderné zbrojení, vládní reformy i pokus o puč
Foto: DesignPicsInc / Depositphotos
Již během studené války se ve fasádě Sovětského svazu začaly objevovat trhliny, které o několik desítek let později vyústily v jeho rozpad. Jak došlo ke kolapsu jedné z největších říší 20. století a které události k němu vedly?
Sovětský svaz po smrti Stalina už nebyl jako dřív
Po Stalinově smrti v roce 1953 jej ve vedení SSSR vystřídal Georgij Malenkov a poté Nikita Chruščov. Ten později odsoudil Stalinův režim a diktátorskou vládu a rozhodl se zavést řadu reforem, které postupně transformovaly Sovětský svaz vstříc demokracii. Lid si však zachoval svého ducha a rozdmýchával tak v sobě nacionalismus a komunismus. V roce 1964 se do funkce předsedy vlády dostal Leonid Brežněv, který zrušil Chruščovovy reformy a stál mimo jiné i za okupací ČSR vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. SSSR pak po dlouhá léta závodil se Spojenými státy v jaderném zbrojení, a ačkoliv se v 70. letech podařilo podepsat dvě klíčové smlouvy o omezení těchto zbraní (označované jako SALT-I a SALT-II), k úplné denuklearizaci oficiálně nedošlo, byť obě strany dobrovolně dodržovaly alespoň některé podmínky. Pnutí uvnitř Sovětského svazu pak bylo stále znatelnější a znatelnější.
Invaze do Afghánistánu aneb začátek konce
V reakci na sovětskou invazi do Afghánistánu v roce 1979 smetla USA ze stolu jakékoli pokusy o diplomatické jednání, jelikož SSSR přestal hrát fér. Politické pletichy se tak přesunuly na Blízký východ, kde Spojené státy operovaly v rámci spojenectví s Pákistánem. Invaze nakonec trvala celých 10 let, výrazným způsobem vyčerpala sovětskou ekonomiku a zdiskreditovala sílu sovětské armády i vlády na světové scéně. Zoufalou situaci v SSSR se rozhodl zachránit jeden z politických velikánů moderních dějin, Michail Gorbačov.
SSSR za vlády Gorbačova
Gorbačov si již od svého nástupu na pozici předsedy vlády v roce 1985 dobře uvědomoval, že je třeba rychle jednat. Podepsal proto mírovou smlouvu o ukončení války v Afghánistánu a stažení všech sovětských vojsk do roku 1989. Provedl také dvě zásadní vládní reformy známé jako glasnosť a perestrojka. Reformy umožnily větší svobodu projevu a transparentnost vlády a dále pak restrukturalizaci a modernizaci sovětské ekonomiky. Nový systém však zaskočil obyvatele SSSR, kteří po letech diktatury a vládní kontroly zkrátka nevěděli, jak se svobodou naložit, což vedlo k dalším sociálním nepokojům.
Odtržení prvních států
Sovětské socialistické republiky využily své nové svobody k tomu, aby přiživily rostoucí hnutí za nezávislost. Lotyšsko, Estonsko a Litva se v roce 1989 dožadovaly svobody jako první. Arménie, Moldavsko, Ukrajina a Gruzie je rychle následovaly. V roce 1990 komunistická strana odhlasovala ukončení vlády jedné strany. Tím se mohla o vyslyšení svého hlasu ucházet i opozice. Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR) pak odhlasovala oficiální vystoupení z Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) a vyhlášení ruské suverenity. Nově lidem zvoleným prezidentem v nezávislé RSFSR – dnešním Rusku – se stal Boris Jelcin.
Poslední snahy o záchranu SSSR
V posledním pokusu o udržení Sovětského svazu pohromadě provedli zastánci KSSS v srpnu 1991 puč, kdy unesli Gorbačova a nařídili armádě potlačit všechny protesty. Armáda však odmítla násilně zasáhnout proti vlastnímu lidu, a puč se tak nezdařil. Rusko nahradilo nyní již neexistující Sovětský svaz v Organizaci spojených národů a převzalo jeho místo v Radě bezpečnosti. Gorbačov předal své vedení Jelcinovi, který zcela zlikvidoval tamní komunistickou stranu a 24. prosince 1991 tak oficiálně rozpustil Sovětský svaz. Tímto dnem tak skončila éra jedné z největších evropských říší, a bývalé sovětské republiky tedy mohly realizovat vlastní plány při cestě za svobodou a demokracií.