Poslední Přemyslovec na českém trůně. Žena zbožňovaná, s nelehkým životním osudem
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Život Elišky Přemyslovny byl protkán sérií nešťastných událostí, které i tak silnou ženu dokázaly postupně udolávat. Jakým způsobem přispěla tato šlechtična k rozvoji českých zemí a jaké nástrahy na ni na její cestě čekaly?
Krušné dětství provázané smrtí obou rodičů
Eliška byla dcerou Václava II., českého a později také polského krále, a Guty (Jitky) Habsburské. Narodila se 20. ledna roku 1292 přímo na Pražském hradě. Již v dětství zakusila hořkou pachuť osudu, když jí v pěti letech zemřela matka. Z celkem deseti potomků Václava II. a Guty Habsburské se pak kromě Elišky Přemyslovny dospělosti dožili pouze tři: bratr Václav a sestry Anna a Markéta.
Král Václav II. si nedlouho po smrti své první manželky našel druhou ženu. Stala se jí Eliška Rejčka, princezna sousedního Polska patřící k rodu Piastovců. Rejčka byla o pouhé čtyři roky starší než její nevlastní dcera z rodu Přemyslovců. Vztahy mezi oběma byly od počátku napjaté, a rozvířily se o to víc, když roku 1305 zemřel i otec Elišky Přemyslovny, český král Václav II. Ve třinácti letech se tak stala sirotkem.
Snažila se převzít zodpovědnost nad vládou v českých zemích
Po otcově smrti nastoupil jeho syn, nyní titulován Václav III. Eliščin bratr však bohužel nekraloval dlouho. Rok po jeho korunovaci – v roce 1306 – byl v Olomouci zavražděn. Rod Přemyslovců tak definitivně vymřel po meči.
Smrt Václava III. byla předzvěstí neslavného a krátkého panování na českém trůně. Původně se měl dědicem trůnu stát vévoda Jindřich Korutanský. S jeho vládou však nesouhlasil římský král Albrecht Habsburský, který do čela českých zemí dosadil svého syna Rudolfa. Rudolf Habsburský si kvůli upevnění moci vzal za ženu vdovu po Václavu II. Elišku Rejčku. Jeho vláda však netrvala dlouho – v roce 1307 zemřel Rudolf „Kaše“ Habsbsurský na úplavici.
Po něm se tedy k moci dostal původně zvolený král Jindřich Korutanský, manžel Eliščiny sestry Anny Přemyslovny. Ten však vládl nezodpovědně a české země se postupně zadlužovaly. Eliška již nechtěla trpět při pohledu na to, jak její národ upadá, a s podporou církve a šlechty se ve svých 17 letech rozhodla vzít moc a spravedlnost do svých rukou.
Sňatek s Janem Lucemburským nebyl procházka růžovou zahradou
Ve snaze stabilizovat vládu nad českými zeměmi si tak Eliška Přemyslovna vzala za manžela Jana Lucemburského. Svatby, která proběhla 1. září roku 1310, se účastnila tehdy osmnáctiletá Eliška a čtrnáctiletý Jan. Zejména v prvních letech vladaření měla Přemyslovna na svého manžela významný vliv. Snažila se jeho panování směřovat k obrazu svému. To se však mladému Lucemburkovi příliš nezamlouvalo, a později se tak kvůli rozporům v názorech na kralování často hádali. Vše dospělo tak daleko, že král a královna žili prakticky odděleně a snažili se jeden druhého ignorovat.
Konflikty s Eliškou Rejčkou nebraly konce
Spory s Janem brzy doplnily zapomenuté konflikty z mládí s Eliškou Rejčkou. Ta se v této době stala milenkou a družkou Jindřicha z Lipé, pořád však byla formálně macechou Elišky Přemyslovny. Neshody dospěly do takových rozměrů, že se český lid rozdělil na dva tábory. Jan Lucemburský se přitom sám netajil inklinací k Rejčce a Jindřichovi. Pletichy a intriky tak prorůstaly českou šlechtou, což vedlo k dalším nepokojům v zemi. Král se tak začal více věnovat zahraniční politice a vládu u nás odsunul až na druhou kolej.
Týrání zahrnovalo oddělení od syna či vězení
Elišku Přemyslovnu nevytrhnuly z životních útrap ani její dva synové Václav (pozdější král Karel IV.) a Přemysl Otakar. Její manžel totiž jednoho dne přitáhl na hrad Loket, kde tehdy Eliška žila, a poháněn piklemi z mysli Jindřicha z Lipé její děti unesl. Obával se totiž, že by Václav mohl ohrozit jeho nárok na trůn. Na Křivoklátě tak svého tehdy tříletého syna uvěznil a držel jej pod drobnohledem celé čtyři roky. Aby se ho pak zbavil, poslal jej na studia do Francie, kde se mladý Václav konečně dočkal patřičného uznání a péče.
Eliška Přemyslovna se už se svým synem později nesetkala. Ze strachu z manžela uprchla ze země a do Čech se vrátila až na sklonku svého života, pravděpodobně již tehdy zasažená tuberkulózou. Dne 28. září 1330 zemřela na pražském Vyšehradě.
Před svou smrtí se Eliška věnovala shromažďování církevních relikvií. Připisují se jí například zásluhy za získání trnu z koruny Ježíše Krista. Díky jejímu vlivu také došlo k rozkvětu Zbraslavského kláštera, kde byly její ostatky později uloženy. Dodnes je považována za jednu z nejsilnějších žen českých dějin.