Z vegetariána se pračlověk musel stát masožravcem: Agresivní pud a některé rysy dravců máme v DNA
Foto: frantic00 / Shutterstock
"Dnešní člověk je výsledkem dlouhého procesu přírodního výběru: lidé, kteří uměli lépe zabíjet a kteří žili ve společenstvích lépe přizpůsobených tomuto cíli, přežívali na úkor lidí mírnějších a žijících v jinak uspořádaných společenstvech."
Vědci předpokládají, že na prvém stupni svého vývoje se prapředci našeho rodu živili, jako většina primátů dnes, rostlinnou stravou, kterou ve svém přírodním prostředí nasbírali. Nálezy zbraní vyrobených z kamenů a kostí ukazují na další vývojový stupeň – na člověka-lovce, který se vedle rostlinné stravy začal živit masem ulovených zvířat. Jestliže tito pralidé měli přežít, museli lovit, to znamená zabíjet, a ti, kteří zabíjeli s větší dovedností, přežívali snáze, píší autoři knihy Výpravy za člověkem, světoznámí dětští kliničtí psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier.
Stojí zemědělství za rozvojem agresivity lidí? Dokud si naši předci odnesli majetek na zádech, byli…
Odtud je jen krůček k domněnce, že dnešní člověk je výsledkem dlouhého procesu přírodního výběru: lidé, kteří uměli lépe zabíjet a kteří žili ve společenstvích lépe přizpůsobených tomuto cíli, přežívali na úkor lidí mírnějších a žijících v jinak uspořádaných společenstvech.
Máme agesivitu v DNA?
Matějček s Langmeierem předpokládali, že agresivní pud, jímž je vybaven dnešní člověk, je zakotven v jeho v jeho dědičné výbavě, jež je výsledkem přirozeného výběru mnoha miliónů let. Podobné názory se vyskytly častěji i v odborné i populární literatuře ve více nebo méně vyhraněné podobě a v různých formulacích, zvláště v 60. letech minulého století. Tak je najdeme v knize R. Ardreye Teritorální imperativ, D. Morrise Nahá opice či nositele Nobelovy ceny K. Lorenze O agresi.
Společenský primát i dravec
Člověk v tomto pojetí je „sociální opice, která se proměnila v masožravce.“ Na jedné straně má schopnost se sdružovat a žít ve skupinách jako sociální primáti, na druhé straně má některé rysy dravců – vlků, lvů a hyen. A jako takovýto sociální a kořistící primát opírá společenský život o princip vyhrazených společenských teritorií.
Nesuď pračlověka podle způsobu lovu
Podle psychologů-autorů knihy je agresivita obsažená v lovu zvěře je zcela jiného druhu než agresivita vyjadřovaná v útoku proti lidem. Chování kočky, která číhá na ptáka, je zcela jiné, než když má čelit soupeři. Dokonce se na obou dějích účastní i jiná část centrálního nervového systému. Navíc srovnání živočichů, kteří se živí lovem, se zvířaty živícími se rostlinnou potravou ukazuje, že není žádný vztah mezi způsobem jejich obživy a jejich snášenlivostí či agresivitou vůči druhým příslušníkům jejich rodu. Usuzovat tedy ze způsobu loveckého života pračlověka na jeho sociální chování je přinejmenším pochybné, uzavírá australský zoolog S. A. Barnett.
Záhadný indiánský kmen „Mimozemští předci“ nám i po 700 letech zanechal černočernou oblohu a divoce…
Agresivní pud
Ostatně někteří zastánci teorie agresivního pudu rozšířili pojem agresivity tak velice, že se kryje nakonec s každou aktivitou: nejen útok, zabíjení či poranění, znásilnění a mučení, ale také sexuální aktivita muže při pohlavním styku, sport, horolezectví a mnoho dalších činností je prý jen proměněnou (sublimovanou – zvýšenou pozn.) agresivitou.
Člověk není zodpovědný za svou agresivitu?
Někteří badatelé převedli morální pojem tzv. zla na vrozený agresivní pud, a tím člověka zbavili odpovědnosti: což vlastně znamená, že jestliže je agresivita hluboce zakotvena v biologické výbavě člověka, pak ji nemůžeme kontrolovat. Oni vědci nechtějí rozpoznat společensky a kulturně podmíněnou povahu lidské agresivity a její závislosti na preferovaných hodnotách soupeřivosti a bojovnosti.
Zabíjení jako kulturní vývoj lidstva?
I u zvířat je výrazný rozdíl mezi obrannou agresivitou a napadením. Ale jenom člověk je podle Tinbergena „masový vrah“. On jediný je nepodařený tvor ve své vlastní společnosti. A není to zřejmě biologický, ale kulturní vývoj lidstva, který vedl k válkám ve stále širším měřítku. Vývoj stále ničivějších zbraní, podmíněný rozvojem vědy a techniky, přelidnění, podmíněné růstem poznatků lékařské vědy, stále četnější kontakt mezi skupinami, podmíněné růstem komunikačních prostředků, apod. – to vše zvyšuje nebezpečí, kterému musí lidstvo čelit, chce-li přežít, uvádějí ve své knize Výpravy za člověkem světoznámí kliničtí psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier.