Na české keramice z doby ledové zanechali jejich tvůrci otisky prstů. Ví se, čí jsou
Foto: Zde / Creative commons, CC-BY-SA
Náhodné otisky útlých prstů žen z doby kamenné na prvních výtvorech z hlíny dávají tušit, že prvními „uměleckými hrnčíři“ byly zřejmě nejen na českém území převážně ženy. Ale jen zvolna se rodil všechen vývoj v dlouhých etapách, kdy člověk postupně přešel od instinktu k svobodným, volním počinům, tedy i „umění“.
Na tomto stupni vývoje, tedy v době kamenné, je teprve možné spatřit první známky lidské činnosti; z té doby známe již také tělesné ostatky raného člověka, z nichž si můžeme představit jeho podobu. Nebyl to ovšem ještě vzor hellénské krásy, ale byl to přece již člověk. S jeho málo inteligentním vzezřením souvisí také fragmenty jeho kultury, popsal již v roce 1924 Albín Stocký ve své knize Čechy v době kamenné.
První lidské výtvory jsou velmi prosté nástroje přitloukané z pazourkových valounů, sebraných ve štěrcích čtvrtohorních řek, nejdříve velmi hrubé, čím však dále tím dokonalejší a později i nástroje kostěné. Nesporně čtvrtohorní člověk používal i dřevěných nástrojů a předmětů z kůže, rohu a jiných pomíjejících hmot. Do současnosti se zachovaly jen takové předměty, které mohly vzdorovat po dlouhá tisíciletí rozkladným vlivům přírody.
Pravěk lze rozdělit na dvě etapy. První období se označuje jako přisvojovací hospodářství (paleolit a mezolit), druhé období se pak nazývá produktivní či výrobní hospodářství (od neolitu), protože se člověk neživil již jen tím, co mu poskytne příroda, ale také tím, co sám vyrobí.
Nepříliš kultury
Od pradávna byla naše země osídlena lidem neznámého původu, o jehož bytu nám vydávají svědectví jen památky jeho hmotné kultury. V starší době kamenné bylo osídlení nepatrné a dosud známé nálezy nenasvědčují příliš vysokému stupni kulturnímu. Podle Stockého byla životní úroveň neolitického člověka nepoměrně vyšší než člověka paleolitického, který bydlel buď v jeskyních, nebo ve volné přírodě v chatrných přístěncích z proutí a trávy se tehdejší člověk živil lovem a sbíráním jedlých věcí z rostlinné i živočišné říše (brouci, červi atd.). Nic nenasvědčuje tomu, že by palaeolitik pěstoval obilí, nebo choval domácí zvířata.
Teprve v mladší kamenné době se vyskytují neklamné známky chovu dobytka (kosti ochočených zvířat v odpadkových jamách) a pěstování obilí. (Mlýnské kameny na drcení obilí, plevy a zrnka obilí ve spálené hlíně.) Změna života výhradně loveckého v život pastevecký a rolnický přivodila též podstatné změny ve způsobu života.
První hlína
Pastýř a rolník nemohl sídlit v jeskyních, nýbrž budoval své obydlí uprostřed pastvin a poli. Tak vznikly chaty, zapuštěné ještě zpola v zemi, ale budované z proutěných stěn omazaných hlínou a přikrytých střechou.
Nový způsob života vyžadoval též nových tvarů, nářadí a nástrojů, jichž paleolitický člověk neznal, protože jich nepotřeboval. Nejdůležitějším obohacením kulturního obsahu neolitické doby je výroba hliněných nádob, jež umožnila přípravu vařených pokrmů. Již paleolitický člověk používal jistě nějakých nádob, v nichž ukrýval nasbírané plody, avšak to byly nádoby dané přírodou, jako různé
skořápky nebo primitivní schránky z kůry, z listí, trávy nebo z proutí.
Hliněné nádoby paleolitik vůbec neznal. Keramika je nejdůležitějším znakem, jímž se liší starší doba kamenná od doby neolitické. V pravěku nazýváme jednotlivá období vývojová prostě kulturami a jmenujeme je buď podle význačné keramiky, typu sídlišť, tvaru hrobů a pohřebišť, prvních či významných nalezišť apod. Keramika nabyla v pravěku neobyčejného významu, protože to je nejhojnější a nejtrvanlivější materiál, na němž lze vypozorovat i nejjemnější záchvěvy stylových vln.
Na úvodním snímku je nádoba s vodorovnými uchy na výduti a s oblým dnem, zdobená pásy rytých linií a vpichy, výška 132 mm. Neolitická kultura s lineární (volutovou) keramikou. Praha Bubeneč, hřbitov. Nejstarší keramika na území Prahy, 6. tisíciletí před n. l. Muzeum hlavního města Prahy.
První individuální umělecká tvorba
Podle Stockého žádná jiná látka nepodává v pravěké době tak přesného obrazu individuální umělecké tvorby, jako tvárná hlína, která přijímala trpělivě všechny nápady pravěkého hrnčíře umělce, byla vypálena a zachovala se věrně do současnosti. K tomu třeba hned poznamenat, že těmi umělci byly nepochybně ženy, jak lze soudit z úmyslných i náhodných otisků útlých prstů.
Jiné předměty jako kamenné a bronzové nástroje nepodávají tak přesný obraz o vnitřní umělecké hodnotě určité oblasti, protože se při jejich výrobě příliš uplatňoval zákon, že tvar nástroje je dán hmotou a účelem; a tak jsou jejich tvary vždy více nebo méně mezinárodní a vyskytnou-li se přece zvláštní formy, nebo svérázná výzdoba, není hranice jejich rozšíření nikdy přesně zjistitelná, protože se mohly snadno přenášet i na veliké vzdálenosti. Toho u keramiky nebylo, a proto se stala v pravěku vůdčím znakem jak po stránce chronologické, tak i při rozčlenění kulturních oblastí, napsal již před sto lety Albín Stocký.