Předchůdkyně fotografie měla příznivce i kritiky: Časopis Květy psal „ohyzdnost“, fotograf vzkázal „tak šerední jste“
Foto: Ilustrační snímek neznámé rodiny. Daguerrotypie s nanesenou barvou. Zdroj: George Eastman House / No restrictions / Wikimedia commons
Prababička dnešní fotografie vyvolala nejen v Praze senzaci a mánii i přesto, že měla řadu nevýhod. Byla drahá, náročná, snímky nebyly kvalitní, nedaly se kopírovat a jejich tvůrci hrozila otrava rtutí. Kvůli dlouhé expozici se zobrazovaná osoba nesměla ani hnout, proto se používaly různé držáky hlav, rukou i nohou...
V roce 1839 se poprvé v Praze objevilo slovo „daguerrotypie". Do češtiny bylo nepřesně přeloženo jako „světlokres",,světlopis“ či „světloobraz“. Tuto metodu, která se později stala předchůdkyní klasické fotografie, představil Francouz Louis Jacques Mandé Daguerre. Malíř divadelních dekorací a scénograf v pařížské Opeře si založil vlastní firmu na výrobu kulis a zakázky se mu jen hrnuly. Roku 1822 vynalezl dioráma (speciální model, který se snaží navodit dojem skutečnosti). Pomaloval tenká průsvitná plátna, ta na jevišti nainstaloval jako pozadí, rafinovaně je nasvítil a doplnil reálnými rekvizitami, aby měl divák pocit, že je to všechno „jako doopravdy“.
Pražský daguerrotypista
Jeden z prvních daguerrotypistů v Praze byl samouk Vilém Horn, který si v roce 1841 založil ateliér na Václavském náměstí, pravděpodobně v domě U Zlatého beránka (čp. 840), uvádí v knize Co v průvodcích nebývá aneb Historie Prahy k snadnému zapamatování novinářka a spisovatelka Stanislava Jarolímková. Hornova volba se ukázala jako správná, protože daguerrotypické snímky byly cenově srovnatelné s obrazy, avšak získaly větší popularitu než tradiční portréty. Staly se módním trendem, byly používány jako dekorace na zdech, umísťovány do ozdobných krabic jako miniatury nebo vkládány do šperků.
Bezduchý předmět fajn, ale lidi?
Ale jak to tak bývá se vším, ozývaly i hlasy zákazníků, kteří se snímky nebyli spokojeni. Za ty – podle Stanislavy Jarolímkové - promluvil časopis Květy, který doslova napsal, že „daguerrotypové portréty mají někdy ,skoro směšnou ohyzdnost´. Veliké nezpůsobné ruce, přimknuté oči, šklebivý úsměv, nucená postava... Říká se arci: Daguerrotyp nepochlebuje, on je pravý otisk přírody - on je pravdivý!... On je tak pravdivý, že nám ukazuje, jak šerední jsme. Že však cíl podobizen a účel malby něco výše stojí, netřeba zde teprve dokazovati... K zobrazení jiných neživotných, alespoň bezduchých předmětů může daguerrotyp výborné služby konati; podobizny ale nejsou jeho nejpěknější výsledek.“
Politika na destičce
Daguerrotypie se do dějin Prahy zapsala mimo jiné tím, že sloužila k vytvoření prvního obrazu politické události. Jejím autorem byl lékař a pozdější profesor Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Václav Treitz, který oživil památnou bratrskou mši slavenou u první sochy sv. Petra. Václava uprostřed Václavského náměstí 12. června 1848. Tento způsob fotografování se však stal pouze „mostem“ pro klasickou fotografii.
Přesun k fotografii
Termín „fotografie", vytvořený spojením řeckých slov pro „světlo" a „psáti", se poprvé objevil v Praze až o dva roky později, v roce 1841, tedy po vynálezu daguerrotypie. Tato ještě novější metoda, na niž dostal jako první v témže roce patent Angličan William Henry Fox Talbot, rychle získávala na popularitě. Nebylo tedy překvapením, že se fotografie stala úspěšnou a daguerrotypisté do roku 1859 vyklidili pražské adresy. Místo nich se v hlavním městě objevilo 11 fotografů, a o čtyři roky později město registrovalo již 51 příslušníků této nové volné živnosti“, uvádí Stanislava Jarolímková.