Jak a hlavně proč se dělaly mumie. Asi vás překvapí, že nebyly běžné jen ve starém Egyptě
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Mumifikace neboli speciální proces uchování mrtvého těla v co nejlepší kondici, byl před dávnými časy vcelku rozšířen. Sloužil nejen jako metoda zachování těla, hlavní roli zde hrála nesmrtelnost duše a její příprava na cestu do jiného světa.
Jak se vlastně mumifikovalo?
Proces mumifikace většinou zahrnoval metodu vysušení těla nebo jeho balzamování. K tomu byly využívány různé chemikálie, či přírodní konzervanty, jako pryskyřice. Ovšem někdy mumie vznikly i čistě náhodně, tomuto procesu se říká přírodní mumifikace. Může k ní dojít, když je tělo vystaveno extrémnímu chladu, suchu či jinému přírodnímu úkazu, jež znemožní jeho rozklad.
Nejstarší civilizace praktikující mumifikace
Nejstarší lidmi vytvořené mumie se našly v Camarones Valley, v Chile. Jedná se o část země mezi Pacifickým oceánem a Andami, na tuto poušť příliš nezaprší a je považována za jedno z nejsušších míst na Zemi. Mumie byly nalezeny v roce 1917 německým archeologem Maxem Uhle, na pláži Chinchorro, blízko města Arica. Kultura Chinchorro začala vytvářet mumie před 7000 lety, což je přibližně o 2000 let dříve než Egypťané. Proces jejich přípravy zahrnoval běžné úkony, jako vyjmutí orgánů, včetně mozku.
Tělo bylo poté vysušeno, kůže vystlána rákosím, sušenými rostlinami či jinou zelení. Na obličeje mrtvých také umisťovali jílové masky, na hlavy pak paruky. Hotovou mumii ještě pomalovali. V dávnějších dobách, před 7500–4500 lety mumie malovali černým manganem, od roku 2500 př. Kr. jej vystřídal červený okr. V této kultuře nebyli mumifikováni pouze členové elity, ale všichni z celé společnosti, nevyjímaje děti, či dokonce předčasně narozená miminka ve stádiu embrya.
Egyptské mumie
Nejstarší mumie z Egypta se v archeologických záznamech objevují přibližně 3500 př. Kr. Narozdíl od kultury Chinchorro se ale v Egyptě mumifikovali jen členové královské rodiny a elity, případně vládní úředníci. Pro běžné lidi byla tato služba příliš drahá. Zemřelému se také vyjmuly orgány. Mozek se vytáhnul nozdrami s pomocí speciálního, zakrouceného nástroje. Prázdné tělo poté vystlali různými druhy koření, například myrhou či kasií. Srdce bylo ponecháno uvnitř, Egypťané věřili, že právě ono v sobě ukrývá intelekt. Poté se tělo naložilo na 70 dní do soli, aby se vysušilo. Dalším krokem jej Egypťané omyli a zabalili do obvazů, které pokryli pryskyřicí.
Mumifikace v Egyptě opět stavěla na náboženských základech. Egypťané byli přímo posedlí životem po smrti. Věřili, že duševní esence přežije smrt těla. Poté se vydává na cestu do podsvětí, kde potkává mnoho božských a démonických bytostí. Setká se ale především s Osirisem, bohem smrti a bude souzena. Pokud posledním soudem projde, bude jí dovoleno žít s bohy v ráji navěky.
Japonské mumie aneb mumifikace dobrovolně a zaživa
Japonské klima jako takové příliš mumifikaci nenahrává. Naproti tomu se skupině buddhistických mnichů ze sekty Shingon podařilo objevit cestu, jak se mumifikovat skr asketický způsob života. Mezi lety 1081 a 1903 se minimálně 17 mnichům povedlo mumifikovat se zaživa.
Proces sebemumifikace je dlouhý a náročný. Předcházelo mu speciální stravování zvané mokujikigyō, doslovně trénink jezením stromů. Po tisíc dnů mohli tito mniši jíst pouze to, co našli v přírodě, například ořechy, pupeny či kořeny stromů. Občas to mohly být i nějaké bobuloviny, případně kůra stromů nebo jehličí.
Čas mimo shánění potravy trávili meditací. Toto mělo posílit ducha a vzdálit se od pozemských tužeb. Biologicky vzato bylo takto tělo zbaveno velkého množství tuku, svalů a vlhkosti, což také pak přispělo k dobrému zachování těla po smrti. Na konci cyklu se mnich vzdal veškerého jídla a pil pouze malé množství solené vody, po sto dní, během kterých meditoval o spáse lidstva a čekal na smrt. Někteří věří, že mnichové pili čaj urushi, jež obsahuje stejné toxiny jako jedovatý břečťan.
Pokud mnich cítil, že je smrt blízko, byl přemístěn do borovicové bedny na dně tři metry hluboké jámy. Poté se kolem bedny rozmístilo uhlí a vložila se bambusová tyčka skr víko. Mnich byl takto pohřben zaživa a pravidelně zvonil zvonkem, aby ukázal, že stále žije. Poté, co zvonění ustalo, jeho žák zkontroloval, jestli mnich zemřel. Pokud ano, hrobka se uzavřela. O tisíc dní později došlo na kontrolu těla a jeho stupně rozkladu. Jestliže k rozkladu nedošlo, mělo se za to, že mnich dosáhl svého cíle zvaného sokushinbutsu.