První pražské sídliště z první republiky je k nerozeznání od těch socialistických. Byty šly na dračku, i když měly výměru „menší než malou"
Foto: Gampe / Creative commons, CC-BY-SA
„Je zajímavé, že se mezi lidmi většinou traduje, že to, co bylo postaveno za první republiky, je vynikající, kdežto za socialismu se stavěla jenom ošklivá šedivá sídliště neboli krabice či králíkárny,“ nadhazuje idealistickou představu o době mezi lety 1918 a 1938 autor knihy Praha neznámá Petr Ryska.
Zase tak černobílé to ale není a pravděpodobně vás překvapí informace autora knihy Praha neznámá (pod tímto odkazem si můžete prohlédnout všechny fotografie autora - pozn.) s podtitulem Procházky po netradičních místech a zákoutích, že „první sídliště, skoro nerozeznatelná od těch dnešních, začala vznikat už za první republiky. Snad jenom, že se ještě nepoužívaly panely, k čemuž ale vývoj stejně směřoval, a nebýt války, tak jsme se jich možná dočkali za první republiky, ještě dříve než za socialismu“. V následujícím videu si poslechněte samotného autora knihy při komentované prohlídce sídliště Zelená liška v Praze 4:
Prvorepublikové sídliště Zelená liška
Když bychom zavítali do míst zvaných „Zelená liška“ bez znalosti její historie, mohli bychom snadno nabýt dojmu, že vznikla současně s nedalekým sídlištěm Pankrác. Po dynamických 20. letech minulého století, kdy se urbanisté soustředili především na výstavbu zahradních měst s jednotnými domy pro střední třídu, jako jsou Ořechovka či Spořilov, přicházejí tíživá 30. léta poznamenaná světovou hospodářskou krizí.
Rostl počet rodin s nízkými příjmy a tyto skupiny čelíly nejen ekonomickým, ale i bytovým problémům. Stát, obávající se sociálních nepokojů, se proto zaměřil na podporu nejslabších vrstev, konkrétně na výstavbu sídlišť malých nájemních bytů. Veřejné instituce následně organizovaly dotované architektonické soutěže, které měly nejen řešit bytovou krizi, ale i pomoci architektům s nedostatkem práce.
„V této situaci neváhá ani pražská obec a v roce 1930 vypisuje soutěž na domy s byty s výměrou „menší než malou" (pod tímto odkazem najdete fotografie autora knihy - pozn.) v Krči ve velmi hezké lokalitě zvané Na Zelené lišce,“ citujeme z publikace Petra Rysky.
Liška není liška
Jen málokdo dnes tuší, kde se vzal tenhle neobvyklý název. Už v druhé půlce 18. století tu stál zájezdní hostinec, který prý měl na štítu namalovanou zelenou lišku, a tak mu nikdo neřekl jinak. Zaniklý hostinec, v němčině zvaný Grüner Fuchs, v Praze 4 – Michli se nacházel na severním rohu ulic Budějovická a Hanusova v místech domu, který zdědil jeho číslo popisné 64, poblíž michelské (někdy zvané vršovické) vodárenské věže.
Podle jiné verze tu byla psí bouda, ve které místo psa přebývala liška – a ta bouda snad byla zelená. Lidová tvořivost ani tehdy neznala mezí. Logičtější a pravděpodobnější ale je, že název „liška“ pochází ze slova „líska“, což je zdrobnělina slova „lícha“ ve významu „úzký pruh pole, který se dal osít ručně“. A právě takový „zelený pruh“ kdysi býval hlavní ulicí Za Zelenou liškou.
Pražané platili za zdravotní ošetření méně než mimopražští. Bylo nutné eliminovat příliv pacientů z…
Zbraně, srdce a plánovaná zeleň
Podle Ryskovy publikace se budova hostince později stala součástí zbrojovky ing. Janečka, zakladatele Jawy. Na regulačním plánu z roku 1927 lze také vidět, že sídliště Zelená liška má nezaměnitelný srdcovitý tvar sevřený ulicemi Budějovická, Olbrachtova a Na Strži. „Podle regulačního plánu mělo být po celé délce ulic Na Strži a Olbrachtova obklopeno širokými pásy zeleně, které ale byly bohužel později zastavěny administrativními budovami, hotelem apod.,“ jak se můžeme přesvědčit dodnes a potvrdit slova autora knihy.
Lekce minimalismu
Vzniklo sídliště s byty, které by minimalismu daly lekci. Byly tak malé, že i nejchudší nájemníci si mohli říct: „Aspoň na nájem mám!“ Obytná plocha se pohybovala mezi 25 a 40 metry čtverečními, což znamená, že některé byty měly jen jednu místnost, umyvadlo, kamna, spací kout a splachovací záchod! K tomu miniaturní komoru a chodbičku.
Revoluce: Tekoucí voda v bytě
„Větší byty disponovaly samostatnou kuchyní a příslušenstvím včetně koupelny. V jediné obytné místnosti bylo možné si zřídit spací kout, případně tam byla ještě malá samostatná ložnička. K bytu náležel sklep,“ vypočítává pokrokové přednosti nemovitosti Petr Ryska.
O byty byl neskutečný zájem, protože vybavení nemělo v té době obdoby. Dokonce zavedená tekoucí voda přímo do bytu byla doslova revolucí. A co teprve koupelna! Tuto luxusní vymoženost měla sotva třetina bytů v celé Praze, tedy ohromujících 70 % pražských bytů touto vymožeností neoplývalo.