Psí spřežení dosáhlo v Grónsku vysokého stupně technické úrovně: Sáně vyrobené bez použití hřebíků přizpůsobené terénu

Psí spřežení dosáhlo v Grónsku vysokého stupně technické úrovně: Sáně vyrobené bez použití hřebíků přizpůsobené terénu

Foto: Clark Wissler / Public domain, Wikimedia commons

Publikováno:
5 min
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.

„Dejte mi zimu a psy – a zbytek si můžete nechat!“ prohlásil známý polární badatel Knud Rasmussen, který po celý život používal psí spřežení na svých slavných expedičních výpravách v Grónsku, Kanadě a na Aljašce.

Obsah článku
  1. Lov, návštěvy, doprava
  2. Technicky na vysoké úrovni
  3. Každá oblast má svůj typ
  4. Zdokonalení saní od Nansena po Victora
  5. Psí tahouni
  6. Vůdce spřežení
  7. Nepřekonatelný stroj

Psí spřežení spolu s kajakem a umiaqem (člunem pro ženy) tvořily důležité dopravní prostředky Inuitů. Zatímco člun pro ženy je dnes čirou minulostí a kajak se pouze zřídkakdy používá k lovu, psí spřežení zůstává nadále podstatnou součástí každodenního života grónských lovců a rybářů, dozvídáme se z knihy Střípky grónské kultury autora Ole G. Jensena, dánského spisovatele a fotografa, dlouholetého ředitele grónských muzeí, expertního znalce místní kultury a umění a milovníka největšího ostrova světa. Do češtiny publikaci přeložil velký popularizátor ostrova a dlouholetý velvyslanec v Dánsku Zdeněk Lyčka.

Lov, návštěvy, doprava

Spřežení se přirozeně používá pouze v zimě a na jaře, ale psům je třeba věnovat péči po celý rok, a stejně tak je nutno kontrolovat a opravovat sáně a náčiní. Je určeno k loveckým výpravám, návštěvám a dopravě k rybářským stanovištím na ledu a zpět. Jezdí se zejména na tuleně, kteří se chytají do sítí a na jaře se střílejí, když se sluní na ledu. Severním a východním Grónsku se běžně pořádají i dlouhé lovecké výpravy na lední medvědy.

Technicky na vysoké úrovni

Psí spřežení je známé na většině území obývaného Inuity, a to v mnoha různých podobách, někdy dost primitivních, avšak v Grónsku dosáhlo vysokého stupně technické úrovně – stejně jako kajak.

Sáně jsou dřevěné a jsou spojeny dohromady pokud možno bez použití hřebíků, takže se dokážou přizpůsobit členitému terénu a nerozbijí se. Dnes se svazují obvykle nylonovými šňůrami. Sanice jsou ze železa, nebo běžněji z plastu, popisuje ve své knize Jensen.

Každá oblast má svůj typ

Sáně – stejně jako kajak – jsou přizpůsobeny terénu, v němž se mají používat, a nejsou proto v celé zemi stejné. Dělí se zhruba do tří skupin:

Pro ilustraci saní: Psí spřežení kanadsko-arktické expedice Stefansson–Anderson. Postaveno v Nome, Aljaška, 1913. Skupina Eskymáků v tradičním a západním oděvu a bílý duchovní se shromáždili kolem saní pro psí spřežení.
Pro ilustraci saní: Psí spřežení kanadsko-arktické expedice Stefansson–Anderson. Postaveno v Nome, Aljaška, 1913. Skupina Eskymáků v tradičním a západním oděvu a bílý duchovní se shromáždili kolem saní pro psí spřežení. | Zdroj: Lomen Bros. / Public domain, Wikimedia commons
  1. Thulské sáně – které jsou absolutně nejdelší, se používají převážně k jízdě po mořském ledu s velkým nákladem. Terén je plný trhlin, které je nutno překonat, a dlouhé sáně tudíž plní svůj účel.
  2. V západním Grónsku od Sisimiutu na sever je terén smíšenější a často se zde jezdí jak po ledu, tak po zemi, proto jsou sáně kratší.
  3. Třetím typem sání – východogrónským – byly do začátku minulého století úplně maličké sáně, které se používaly pouze ke krátkým cestám a dopravě kajaků nebo umiaqů k vodě na okraji ledu. Kvůli velkému množství sněhu se používaly jen na krátké výpray po pevnině, nezřídka v hodně kopcovitém terénu.

Zdokonalení saní od Nansena po Victora

Po návštěvě francouzského polárního badatele Paula-Emila Victora ve východním Grónsku ve 30. letech minulého století se východogrónské sáně změnily v model, který se používá dodnes. Jsou to trochu větší, ale lehké sáně se širokými sanicemi, které se hodí k jízdě ve velmi zasněženém terénu. Viktorovy sáně byly ostatně inspirovány typem, který použil polárník a vědec Fridtjof Nansen, když překonával pevninský ledovec. Východogrónské sáně mají kvůli značně kopcovitému terénu jako jediné z grónských saní pevnou kovovou nožní brzdu.

Psí tahouni

Podle Jensena stejně jako se navzájem liší sáně, velmi rozdílný je i počet zapřažených psů a způsob, jakým se zapřahají. Nejvíce psů táhne samozřejmě velké thulské sáně a nejméně tradiční malé východogrónské sáňky. Dnes bývá počet zapřažených psů téměř stejný ve východním i západním Grónsku.

Vůdce spřežení

V thulské oblasti na severu se používají velmi dlouhé postraňky. Delší popruhy se často nasazují nejposlušnějšímu psovi, aby se stal vůdcem spřežení. V severozápadním Grónsku jsou všechny postraňky stejně dlouhé. V obou případech běží psi vějířovitě před saněmi. Východogrónské sáně se opět liší. Kvůli velkým závějím mají postraňky různou délku, takže psi běží po dvou vedle sebe a ti, kteří jsou vepředu, prošlapávají stopu ostatním. I zde je jeden z nich vůdcem spřežení.

Nepřekonatelný stroj

Přestože jsou v Grónsku běžně vidět sněžné skútry, není třeba se obávat, že nepřekonatelné psí spřežení přestane být v nejbližší době používáno. Grónští lovci vozí na saních turisty, což znamená vítaný příjem navíc, přibližuje Ole G. Jensen ve své knize.

Reklama
Zdroj článku:
JENSEN, Ole G. Střípky grónské kultury. Praha: Triton, c2010. ISBN 978-80-7387-407-0.
Reklama