Psí spřežení dosáhlo v Grónsku vysokého stupně technické úrovně: Sáně vyrobené bez použití hřebíků přizpůsobené terénu

Psí spřežení dosáhlo v Grónsku vysokého stupně technické úrovně: Sáně vyrobené bez použití hřebíků přizpůsobené terénu

Foto: Clark Wissler / Public domain, Wikimedia commons

Publikováno:
5 min
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.

„Dejte mi zimu a psy – a zbytek si můžete nechat!“ prohlásil známý polární badatel Knud Rasmussen, který po celý život používal psí spřežení na svých slavných expedičních výpravách v Grónsku, Kanadě a na Aljašce.

Psí spřežení spolu s kajakem a umiaqem (člunem pro ženy) tvořily důležité dopravní prostředky Inuitů. Zatímco člun pro ženy je dnes čirou minulostí a kajak se pouze zřídkakdy používá k lovu, psí spřežení zůstává nadále podstatnou součástí každodenního života grónských lovců a rybářů, dozvídáme se z knihy Střípky grónské kultury autora Ole G. Jensena, dánského spisovatele a fotografa, dlouholetého ředitele grónských muzeí, expertního znalce místní kultury a umění a milovníka největšího ostrova světa. Do češtiny publikaci přeložil velký popularizátor ostrova a dlouholetý velvyslanec v Dánsku Zdeněk Lyčka.

Lov, návštěvy, doprava

Spřežení se přirozeně používá pouze v zimě a na jaře, ale psům je třeba věnovat péči po celý rok, a stejně tak je nutno kontrolovat a opravovat sáně a náčiní. Je určeno k loveckým výpravám, návštěvám a dopravě k rybářským stanovištím na ledu a zpět. Jezdí se zejména na tuleně, kteří se chytají do sítí a na jaře se střílejí, když se sluní na ledu. Severním a východním Grónsku se běžně pořádají i dlouhé lovecké výpravy na lední medvědy.

Technicky na vysoké úrovni

Psí spřežení je známé na většině území obývaného Inuity, a to v mnoha různých podobách, někdy dost primitivních, avšak v Grónsku dosáhlo vysokého stupně technické úrovně – stejně jako kajak.

Sáně jsou dřevěné a jsou spojeny dohromady pokud možno bez použití hřebíků, takže se dokážou přizpůsobit členitému terénu a nerozbijí se. Dnes se svazují obvykle nylonovými šňůrami. Sanice jsou ze železa, nebo běžněji z plastu, popisuje ve své knize Jensen.

Každá oblast má svůj typ

Sáně – stejně jako kajak – jsou přizpůsobeny terénu, v němž se mají používat, a nejsou proto v celé zemi stejné. Dělí se zhruba do tří skupin:

Pro ilustraci saní: Psí spřežení kanadsko-arktické expedice Stefansson–Anderson. Postaveno v Nome, Aljaška, 1913. Skupina Eskymáků v tradičním a západním oděvu a bílý duchovní se shromáždili kolem saní pro psí spřežení.
Pro ilustraci saní: Psí spřežení kanadsko-arktické expedice Stefansson–Anderson. Postaveno v Nome, Aljaška, 1913. Skupina Eskymáků v tradičním a západním oděvu a bílý duchovní se shromáždili kolem saní pro psí spřežení. | Zdroj: Lomen Bros. / Public domain, Wikimedia commons
  1. Thulské sáně – které jsou absolutně nejdelší, se používají převážně k jízdě po mořském ledu s velkým nákladem. Terén je plný trhlin, které je nutno překonat, a dlouhé sáně tudíž plní svůj účel.
  2. V západním Grónsku od Sisimiutu na sever je terén smíšenější a často se zde jezdí jak po ledu, tak po zemi, proto jsou sáně kratší.
  3. Třetím typem sání – východogrónským – byly do začátku minulého století úplně maličké sáně, které se používaly pouze ke krátkým cestám a dopravě kajaků nebo umiaqů k vodě na okraji ledu. Kvůli velkému množství sněhu se používaly jen na krátké výpray po pevnině, nezřídka v hodně kopcovitém terénu.

Zdokonalení saní od Nansena po Victora

Po návštěvě francouzského polárního badatele Paula-Emila Victora ve východním Grónsku ve 30. letech minulého století se východogrónské sáně změnily v model, který se používá dodnes. Jsou to trochu větší, ale lehké sáně se širokými sanicemi, které se hodí k jízdě ve velmi zasněženém terénu. Viktorovy sáně byly ostatně inspirovány typem, který použil polárník a vědec Fridtjof Nansen, když překonával pevninský ledovec. Východogrónské sáně mají kvůli značně kopcovitému terénu jako jediné z grónských saní pevnou kovovou nožní brzdu.

Psí tahouni

Podle Jensena stejně jako se navzájem liší sáně, velmi rozdílný je i počet zapřažených psů a způsob, jakým se zapřahají. Nejvíce psů táhne samozřejmě velké thulské sáně a nejméně tradiční malé východogrónské sáňky. Dnes bývá počet zapřažených psů téměř stejný ve východním i západním Grónsku.

Vůdce spřežení

V thulské oblasti na severu se používají velmi dlouhé postraňky. Delší popruhy se často nasazují nejposlušnějšímu psovi, aby se stal vůdcem spřežení. V severozápadním Grónsku jsou všechny postraňky stejně dlouhé. V obou případech běží psi vějířovitě před saněmi. Východogrónské sáně se opět liší. Kvůli velkým závějím mají postraňky různou délku, takže psi běží po dvou vedle sebe a ti, kteří jsou vepředu, prošlapávají stopu ostatním. I zde je jeden z nich vůdcem spřežení.

Nepřekonatelný stroj

Přestože jsou v Grónsku běžně vidět sněžné skútry, není třeba se obávat, že nepřekonatelné psí spřežení přestane být v nejbližší době používáno. Grónští lovci vozí na saních turisty, což znamená vítaný příjem navíc, přibližuje Ole G. Jensen ve své knize.

Reklama
Zdroj článku:
JENSEN, Ole G. Střípky grónské kultury. Praha: Triton, c2010. ISBN 978-80-7387-407-0.
Reklama