3 nejpozoruhodnější psí zachránci, kteří se ničeho nebáli
Foto: TatyanaGl / Depositphotos
Psi jsou nejenom věrnými společníky, ale v případě krize dokážou i zachraňovat životy. Hned třem psům se to podařilo v rozdílných časech a za odlišných okolností ve 20. a na začátku 21. století.
Roselle: Ochránkyně slepých
11. září navždy změnilo tvář Spojených států amerických. O lidských obětech a hrdinech se mluví dodnes. Zato na psa Roselle se zapomíná. V onen osudový den Roselle dřímala pod stolem svého majitele Michaela Hingsona, který byl od narození slepý. Oba měli tu smůlu, že se nacházeli v 78. patře Světového obchodního centra, když do budovy teroristi narazili letadlem.
Roselle neváhala a vrhla se do práce. Podařilo se jí Hingsona a jeho kolegy vyvést do bezpečí. Když jedna žena začala panikařit, Roselle se k ní začala lísat a uklidnila ji. Hingsonovi posloužila jako navigátor a dovedla ho do stanice metra, zatímco okolní vzduch se plnil kouřem a všude padaly trosky.
Roselle si za svou odvahu vysloužila odměnu. Nebyla ale prvním ani posledním psem v historii, který provedl nevídané skutky a zachránil lidské životy.
Balto: Vítěz závodu s časem
Příběh jednoho z nejpozoruhodnějších psů se odehrál v roce 1925 v nehostinném prostředí Aljašky během kruté lednové zimy. V malém městečku Nome na Aljašce vypukla smrtící epidemie záškrtu. Lidé začali umírat a 1400 obyvatel městečka zoufale potřebovalo vakcínu. Jenže počasí zablokovalo oboje lodní i leteckou dopravu. Jediný způsob, jak vakcínu dostat do Nome včas, bylo díky psímu spřežení. Tehdy se na scéně objevil Balto.
Balto se narodil zhruba v roce 1919 a šlo o černého sibiřského huskyho. Během závodu s časem v roce 1925 se postupně střídalo více psích spřežení a vakcínu si předávali jako štafetu. Psi a jejich páníčci museli překonat vzdálenost 674 mil, přičemž Balto, jeho pán Gunnar Kaasen a další pes jménem Fox zvládli finálních 54 mil.
Nešlo o procházku růžovým sadem. Trojice čelila život ohrožujícím podmínkám. Teploty klesly na 40 stupňů pod nulou a kvůli ostrému větru a sněžení Kaasen viděl stěží krok před sebe. V jednu chvíli se jeho sáně dokonce převrátily a Kaasen musel holýma rukama hrabat ve sněhu, aby našel balíček s vakcínou, kvůli které se na nebezpečnou cestu vydal v prvé řadě.
2. února Balto a jeho tým vítězně dorazili do Nome a vakcínu doručili obyvatelům městečka. „Zatraceně dobrý pes,“ prohlásil Kaasen o Baltovi. Nebyl jediný, kdo si to myslel. Američané napříč zemí poslouchali napínavý příběh v rádiu a z Balta se stal národní hrdina.
Ne každý ho tak ale vnímal – včetně jeho šlechtitele Leonharda Seppaly. Seppala se cesty zúčastnil také se svým psem Togem a myslel si, že Baltova proslulost je nezasloužená. Seppalův pes Togo překonal větší vzdálenost, 261 mil, zatímco Balto „pouhých“ 54. Seppala zastával názor, že Balto si nezaslouží mít sochu v Central Parku v New Yorku. Togo se později dočkal satisfakce, když mu vztyčili menší sochu v Seward Parku.
Ať už si Togo, anebo Fox zasloužili větší ocenění, nic to nemění na tom, že všichni psi, kteří se cesty zúčastnili, provedli hrdinský skutek a zachránili stovky životů.
Zanjeer: Bojovník proti bombám
Stejný husarský kousek se povedl indickému psovi Zanjeerovi. Během jeho kariéry u policie labradorský retrívr Zanjeer zvládl vyčenichat více než 240 bomb, 600 detonátorů, 250 granátů, 7340 liber trhaviny RDX a 6000 nábojnic. Velitel jednotky Nandkumar Choughule později prohlásil, že Zanjeera byl „dar od boha“.
Zanjeer své schopnosti prokázal především během teroristických bojových útoků v Bombaji v roce 1993. Díky svému tréninku byl Zanjeer schopný třemi štěknutími své lidské spolupracovníky upozornit, když se poblíž nacházely pušky, pistole, granáty, kufříky s bombami, RDX trhaviny a další nebezpečné zbraně, které napříč Bombají nastražili teroristé.
Ačkoliv mnoho lidí kvůli útokům zemřelo, ještě více jich Zanjeer díky své práci zachránil. Jako policejní pes pracoval i poté, co hrozba výbuchů v Bombaji pominula. Poté, co v osmi letech zemřel, policisté byli odhodlaní Zanjeera uctít, jak si zasloužil. Uspořádali mu proto státní pohřeb jako poděkování za záchranu mnoha místních lidí.