V řecké mytologii jsou synonymem krásy a půvabu. Tři Grácie vás uhranou
Foto: Livioandronico2013 / Creative commons, CC-BY-SA,https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs
V dějinách umění jsou tyto tři ženy opakovaně zobrazovány v dílech velkých umělců. Od řecké mytologie až po současné umění představují tyto tři postavy ideály ženské krásy odpovídající různým dobám a umělcům. Jak byl tento ideál viděn v průběhu našich dějin?
Asi každý ví, že Afrodita (pro Římany spíše známá jako Venuše) je bohyní lásky a krásy. Kromě toho, že byla uctívána v chrámech antického světa, neodolatelnou bohyni zobrazovali také slavní malíři či sochaři napříč celou naší historií. Existovaly však i jiné bohyně lásky, známé jako Charitky či Grácie. Byly to tři dívky, které byly podle básníka Hésioda dcerami Dia a Eurynomé, mořské nymfy, s níž měl bůh Olympu krátký milostný poměr.
Charitky byly výrazným způsobem propojeny s Afroditou
Tři Grácie nesly jména Aglaia, Eufrozína a Thálie a byly vždy spolu. Kromě lásky a krásy byly dívky spojovány také s přírodou, tvořivostí, plodností, půvabem, nádherou a radostí, jinými slovy s milostmi. V některých mýtech se objevují na vrcholu Olympu, kde zpívají a tančí s Múzami a Apollónem, v jiných jsou ve společnosti Afrodity.
Mimochodem, když se Afrodita zrodila z mořské pěny, byly to právě Tři Grácie, které ji přijaly a staraly se o ni. Když chtěla Afrodita svést Anchísa, jediného smrtelníka, s nímž měla dítě, měla Charitky opět nablízku, aby ji vhodně oblékly a navoněly. Dokonce i když byla bohyně přistižena při nevěře Héfaista s Áresem a viděli ji všichni bohové, opět tu byly Grácie, aby ji v žalu utěšily.
Sestry pronikaly do uměleckých děl starověku, renesance i moderny
Přestože v mýtech vystupovaly Tři Grácie vždy jako pomocnice bohyně, v umění se staly protagonistkami nesčetných děl od starověku až po současnost. Současně tak sloužily nejen jako představitelky mytologických postav, ale také jako ideál ženské krásy téměř každého období a pro každého umělce.
Renesance
Zejména v renesanci se trojice bohyní stala po boku dalších antických osobností v malířství opakovaným tématem. Jedním z nejznámějších vyobrazení Grácií je dílo Rafaela Santiho. Obraz, který je olejomalbou na desce, byl namalován v letech 1504-1505, kdy Rafaelovi bylo teprve zhruba dvacet let. Údajně se jedná o první studii ženského aktu, kterou mladý malíř vytvořil zepředu i zezadu. Na tomto obraze se viditelně projevuje Rafaelovo mládí. Přestože anatomii Charitek zachytil pečlivě a realisticky, tahy štětce jsou v některých místech hrubé, a v jinak půvabných a jemně vyhlížejících tvářích žen chybí určitá propracovanost. Obraz tak má jen náznaky Rafaelova budoucího mistrovství.
Lucas Cranach starší, další velkolepý renesanční umělec, pak obdobně jako Rafael zobrazil Tři Grácie zcela nahé. V jeho díle však dívky nemají symbolické atributy jako jablko nebo květiny. Místo toho mají rekvizity v podobě klobouku či náhrdelníků. Pouze jedna z dívek se pak opírá o svou sestru, na rozdíl od jiných obrazů, na nichž jsou vždy ruku v ruce.
Od Rafaelova vyobrazení se trochu liší vyobrazení malíře P. P. Rubense, který se rozhodl pro zralejší Grácie s ne tak pevnými těly a kypřejšími tvary. Jejich pohledy se navíc protínají, což naznačuje vyšší míru vzájemné intimity. Kompozice je však i zde prakticky stejná.
19. století
Zhruba o dvě století později, kdy se začala přehodnocovat mytologická témata, se obrazy Tří Grácií začaly znovu objevovat v hojnější míře. Ikonografie se však změnila, neboť již nezobrazovala realistická či anatomicky dokonalá těla jako na Rafaelově obraze. Například Koloman Moser u svých Třech Grácií poukázal pouze na boční stranu těla každé z nich. Symbolistická kompozice pak představuje rozdíl oproti původní zahradě či poli.
20. století
Na počátku 20. století, kdy vrcholila evropská avantgardní hnutí, umístil malíř Robert Delaunay obraz Tři Grácie do pařížské vily. Ačkoli Delaunay postavy rozkouskoval na řadu fragmentů, je možné jasně vidět, že se drží stejné kompoziční struktury jako Rafael.
Tři Grácie jsou i dnes krásným ztělesněním toho, co znamená být ženou. Přestože jde o stejné osoby, jejich ztvárnění se v průběhu času hodně změnilo. Někdy štíhlé a s téměř až dětským tělem, jindy naopak vyzrálejší, jednou nahé, podruhé oblečené, s dlouhými nebo krátkými vlasy... Tyto obrazy zkrátka dokazují, že představa krásy je dynamická a neustále se mění.