Vychytralý starořímský svazek: Muž nechtěl mít manželku, jen trvalou souložnici. Uzavřel konkubinát
Foto: Sailko / Creative commons, CC-BY, https://creativecommons.org/licenses/by/4.0/legalcode.cs
Concubinatus (konkubinát) byl trvalým pohlavním soužitím svobodných osob, kdy však úmyslem muže nebylo mít manželku, ale pouhou souložnici. Právě nedostatek úmyslu byl tím nejzásadnějším, co konkubinát odlišovalo od manželství.
Z etymologického hlediska slovo „concubinatus“ znamená „ležet spolu“. V případě konkubinátu šlo o poměr čistě faktický, nikoliv právní. Často jej využívali lidé, kteří z nějakého důvodu nemohli uzavřít manželství (bránila jim v tom některá z tehdejších překážek), dozvídáme se v obsáhlé diplomové práci Kláry Jelínkové na téma Právní postavení ženy v římském právu, kterou obhájila na Katedře dějin státu a práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Žena bez stigmatu lehké děvy
Podle Jelínkové žena, která v takovém svazku žila, byla označována jako concubina, nicméně vyskytovala se i jiná označení jako např. amica, hospita, focaria. Taková žena měla odlišné postavení než meretrix (prostitutka), nebylo na ni uvaleno společenské stigma.
Když už se narodily děti, byly jen matky
Pokud se z konkubinátu narodily děti (což zjevně nebylo jeho primárním účelem), otci nad nimi nevznikala patria potestas (otcovská pravomoc nad rodinnými příslušníky – pozn.) a staly se pouze kognáty své matky. Takové děti byly označovány jako liberi naturales.
Daruj svého souložníka
Soužitím v konkubinátu se Římané vyhýbali právním účinkům manželství, obzvláště pokud jde o dědické nároky či legitimitu potomků. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o manželství, bylo možné i vzájemné darování, popisuje Klára Jelínková.
Jediné možné spojení osob z odlišných vrstev
Faktem však je, že díky Augustově reformě rodinného práva, v jejímž důsledku bylo zakázáno uzavírat sňatek obzvláště mezi osobami, mezi nimiž existovaly výrazné společenské rozdíly, se konkubinát značně rozšířil, neboť představoval jedinou možnost, jak mohli takoví lidé žít spolu. Své konkubíny měli dokonce i někteří císaři, např. Vespasianus.
Řešení pro vojáky
Podle autorky diplomové práce to nebyl sám konkubinát, který byl trestný, z čehož je zřejmé, že cílem zákonodárce zde bylo uchovat tento „institut“ pro ty, kdo z nějakých důvodů nemohli uzavřít legitimní manželství podle práva římského (což bylo důležité zejména pro vojáky, kteří po dobu výkonu služby nesměli manželství uzavírat).
Do zásahu křesťanství byl ženáč v pohodě
Pokud žil v konkubinátu ženatý muž, z právního hlediska v tom nebyl spatřován žádný problém. Až za vlády křesťanských císařů se stal konkubinát monogamním a vylučoval uzavření manželství, stejně jako manželství vylučovalo konkubinát.