Římané používali velmi nebezpečné a ničivé projektily pro zničení svého nepřítele
Foto: Peter van der Sluijs / Creative commons, CC-BY, https://creativecommons.org/licenses/by/4.0/legalcode.cs
Vykopávky archeologů ve Skotsku dokazují, že Římská armáda dokázala již před 1900 lety používat olověné kulky. Díky prakům pak dokázali zasahovat své soupeře na dálku a mohli na své protivníky vytvářet enormní nápor.
Římané používali velmi nebezpečné a ničivé projektily pro zničení svého nepřítele. Díra uvnitř měla několik funkcí
Je tomu již asi 1900 let, kdy Římská armáda napadla Skotské válečníky tím, že na ně střílela z praků olověné kulky. Jak uvádí National Geoghraphic, brzdná síla takto vystřelené kulky mohla odpovídat výstřelu za zbraně Magnum44.
„Zdá se, že útok byl smrtelně účinný, protože místní válečníci byli vyzbrojeni pouze meči a dalšími jednoduchými zbraněmi. Jsme si docela jistí, že domorodcům na vrcholu kopce nebylo dovoleno přežít.“ Takto komentoval události jeden ze spoluředitelů archeologických terénních prací v Burnswarku John Reid. Podle něj měli Římané ve Skotsku velké problémy. Ač byli výrazně lépe vyzbrojeni, Skotové se vždy dokázali skrýt v kopcích a důmyslně útočit. Římanům se sice na začátku podařilo obsadit část skotských nížin v oblasti Burnswarku, ale dál do kopců to již nešlo. Naopak po necelých dvaceti letech museli ustoupit zpět na jih k Hadrianovu valu.
Oblast Burnswarku vyvolala ve Skotsku to, že se místní archeologové rozdělili do dvou skupin. Jedna věří, že zde měli Římané cvičný tábor, ti druzí se přiklání k tomu, že zde proběhla dlouhá a urputná bitva. Právě proto se Reid společně s kolegou Andrewem Nicholsonem rozhodli celou oblast prohledat a najít stopy starořímské munice. Archeologové se rozhodli zvolit postup, jenž vyšel už Američanům při mapování pohybu vojáků při bitvě u Little Bighornu. Při správné kalibraci detektoru kovů totiž lze odlišit olověné kulky od ostatního kovového materiálu.
Díky tomu mohly na světlo světa vystoupat olověné kulky, kterými díky prakům sestřelovali jednoho protivníka za druhým na dálku až 130 metrů. Pozoruhodné na celém nálezu bylo, že zhruba 10 % nalezených kulek obsahovalo díry. Římané tak použili formu psychologického teroru, jenž se do té doby nikde nevyužíval. Archeologický tým požádal zkušeného „prakače“, aby vyzkoušel střílet s replikami kulek, včetně těch děravých, které nechali pro tento účel vyrobit. Výsledky byly vskutku překvapivé. „Kulky s dírami vytvářely zvuk podobný Banshee. Takže dostáváte tyto nadpozemské, nepřirozené zvuky, které jste nikdy předtím neslyšeli, a lidé padají na obě strany,“ popsal Nicholson. Mimochodem Banshee, taky známá jako víla smrti, je irská a skotská mytologická bytost, která se projevuje táhlým, zoufalým kvílením a pláčem, jímž zvěstuje smrt.
Srovnávací izotopové studie kulek z Burnswarku a dalších nalezišť odkrývají i to, že k soubojům došlo někdy okolo roku 140 našeho letopočtu, v dobách, kdy se k císařskému trůnu dostal Antoninus Pius a Reid odhaduje, že jako nový císař si mohl myslet, že potřebuje nějaké vojenské vítězství, aby ukázal sílu Říma. Pravděpodobně doufal, že útok bude rychlý jako demonstrace jeho schopností a že si urychleně podmaní kmeny podél své severní hranice. To se však nepovedlo a po necelých dvaceti letech se dali Římané na ústup.
Pole archeologa Frasera Huntera, archeologa z Národního muzea Skotska v Edinburghu, je tento výzkum opravdu podnikavý a vzrušující. Podle jeho názoru by vykopávky ve skotských kopcích mohly odhalit problémy, které si mohli Římané vytvořit sami. Fraser Hunter jde ještě dál, když říká: „Paralela s Afghánistánem je zajímavá, protože jedním z problémů, které impéria mají při jednání, je to, že často klopýtají a způsobují problémy, o kterých ani nevědí.“