Na nedobrých porevolučních vztazích Čechů a vystěhovalých krajanů se nejvíce podílela závist, výchova a politici
Foto: Autor / Creative commons, CC-BY-SA
Byla to velká událost – sametová revoluce, po které se Češi z Čech, Moravy a Slezska rozjeli do světa, a naopak Češi ze světa přijížděli domů. Od počátečního nadšení z obou stran došlo k poměrně k rychlému vystřízlivění. Vztahy domácích a zahraničních Čechů procházeli a stále procházejí vývojem, uvádí Miroslav Krupička v jedné z kapitol knihy Češi – národ bez hranic.
„Nastoupilo dlouhé období nedorozumění, nepochopení, nedostatek (politické) vůle, nebo dokonce nevůle. V posledních letech se ostří problémů otupilo a vztahy se začínají zlepšovat,“ napsal na téma Vztahy domácích a zahraničních Čechů po roce 1989 autor textu na seminář k problematice národního vědomí Čechů žijících v zahraničí. Publikaci z roku 2011 Češi – národ bez hranic s výběrem textů a diskuzí sepsal editor Stanislav Brouček.
Vztahová situace se vyvíjela po otevření hranic v roce 1989 vyvíjela asi takto: Češi cestovali ven, zatímco zahraniční Češi spěchali domů - dopřát si to, co jim bylo dlouhé roky odpíráno, tj. návštěvu někdejší vlasti. Mezi oběma skupinami to brzy začalo jiskřit.
Podle Krupičky (dnes předsedy Mezinárodního koordinačního výboru zahraničních Čechů – pozn.) důvody tohoto jiskření nalezneme na straně zahraničních Čechů, ale především domácích. „Zahraniční Češi po návratu domů chtěli pomoci, angažovali se na všech frontách. Prezident Havel, který razil politiku otevřenosti, se obklopil poradci z řad zahraničních Čechů, často prominentních exulantů. Patřili mezi ně Karel Schwarzenberg, Ivan Medek, Pavel Tigrid, Pavel Kohout a další. Tito lidé, zvyklí svobodně mluvit, se začali vyjadřovat k dění doma, a to nejen v soukromí, ale také veřejně“.
A jak to asi mohlo dopadnout? Krupička situaci popisuje tak, že „Češi začali mít brzy pocit, že je někdo poučuje. V soukolí vztahů se objevila první zrna písku. K nepopularitě zahraničních Čechů doma přispěli další exulanti, jako byl Jan Kavan, Egon Lánský, Jiří Horák nebo Jiří Kotas (neúspěšný kandidát proti V. Havlovi na prezidenta), kteří se angažovali v politice a zbyla po nich jen pachuť“.
Olej do ohně v té době přilili navrátilci: podnikatelé typu Viktora Koženého a také příslušníci české šlechty, kteří restituovali majetek. Nastaly různé tahanice, aféry a mnohým navrátilcům se podařilo exil v očích české veřejnosti dostatečně zdiskreditovat.
Na nedobrých vztazích mezi Čechy a zahraničními Čechy se podepsali především ti domácí. Podle Krupičky hrály hlavní roli především tyto důvody:
Výchova
Po 40 letech komunistické propagandy vzbuzovala slova emigrace a exil mezi domácími nedůvěru, s výjimkou intelektuálů měla většina obyvatel tendenci považovat emigranty za ty, kteří zradili a odešli za lepším.
Závist
Tradiční česká vlastnost se podepsala i zde. Když zahraniční Češi přijeli v drahých autech a s dostatkem hotovosti v peněženkách, bylo přece jasné, že si v zahraniční museli nahrabat, a hned byl důvod k závisti.
Postoj české politické reprezentace
Nadšení pro exil, nastavené Václavem Havlem, nevydrželo dlouho. Exekutiva při probojovávání tzv. české cesty měla postoj spíš opačný. Václav Klaus jako předseda vlády i sněmovny se v záležitostech krajanů odmítal angažovat, ba je přímo bojkotoval, a požadavky krajanů na
změkčení podmínek při udělování občanství, na posunování hranice restitucí atd. se prosazovaly jen velmi obtížně.
„Čestnou výjimkou ve vztahu ke krajanům a k ocenění jejich práce byl a je senát, a to jak za předsednictví Petra Pitharta, tak později Přemysla Sobotky,“ uvádí Krupička.
Česká média
Státoprávní a vulgarizující se média v 90. letech pro záležitosti zahraničních Čechů také neměla pochopení a špatné vztajy skrajany často ještě umocňovala. K postupné změně začalo docházet po roce 2002. Kauzy 90. let už byly částečně zapomenuty.