Prážátka: V okolí Prahy vyrůstalo největší množství nemanželských a nechtěných dětí z celé země
Foto: A. W. Cutler / Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Původní jezuitské „katolické duchovní sanatorium" u kostela svatého Apolináře v Praze na Novém Městě proměnil Josef II., syn Marie Terezie, na institut pro nemocné, staré, sirotky a těhotné ženy, náležitě podporované z veřejných zdrojů. Panovník nechal přestavět budovu na porodnici, která se stala první veřejnou v Praze.
Porodnice sloužila jako útočiště pro chudé rodičky, kterým poskytovala bezplatnou péči na základě jejich sociálního postavení potvrzeného dokladem z farnosti. Zajímavé informace o historii pražské porodnice U Apolináře jste si mohli přečíst v našem článku Porodnice U Apolináře měla tajný porodní sál, kam směly jen rodičky s maskou, a již tenkrát zajišťovala tzv. roaming.
Ženy, které se rozhodly pro tajný porod, mohly vcházet pouze jim vyčleněným vchodem; kvůli nim zde byl zřízen také nalezinec zvaný „Dům nalezenců“. Většina maminek (chudých i bohatých), které zde rodily, byla neprovdána, uvádí v knize Co v průvodcích nebývá aneb Historie Prahy k snadnému zapamatování novinářka a spisovatelka Stanislava Jarolímková.
Úvodní fotografie k článku: České chudé selské děti. Z článku Bohemia and the Czechs od Aleše Hrdličky v časopise The National Geographic, svazek 31, únorové číslo. Zdroj: By A. W. Cutler - https://babel.hathitrust.org/cgi/pt?id=hvd.32044079203030&view=1up&seq=239, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=85044594
Kapacita nedostačovala
Porodnice, jejíž kapacita byla zpočátku 50 lůžek, neměla vlastní zdroj vody, a voda se tedy musela dovážet, uvádí web Vysehradskej.cz. Postupně objekt přestal kapacitně stačit, a navíc špatné hygienické poměry způsobovaly více než padesátiprocentní úmrtnost maminek i novorozeňátek. V Domě nalezenců pracovalo jen 21 zaměstnanců, včetně lékařů, asistentů a opatrovatelek. K dispozici zde bylo 100 postýlek pro kojence a 16 postelí pro starší děti. Dalších 90 lůžek bylo určeno pro novorozence, jichž se jen v průběhu roku 1892 vystřídalo 2 673, dozvídáme se na webu Českého statistického úřadu (ČSÚ).
V druhé polovině 19. století poskytovala pražská Zemská porodnice péči pro průměrně 3 000 žen ročně, přičemž 42 % z nich byly místní matky a 58 % pocházelo z venkova. Většinu tvořily služky, přičemž 37 % byly pražské služky a 50 % venkovské služky. Kolem čtvrtiny rodiček, které zde své děti opustily, se v této budově také narodilo.
Jak to probíhalo
Těhotné ženy přicházely podle záznamů ČSÚ obvykle 8 až 14 dní před plánovaným porodem. Po porodu matky s dítětem strávily asi osm dní v nalezenci. Poté odevzdaly dítě, ale samy zůstaly povinně další čtyři týdny, aby kojily jiné děti.
Vysoká úmrtnost
V té době byla úmrtnost novorozenců obecně v rozmezí 25 až 35 %, s vyššími hodnotami pro nemanželské děti, uvádí ČSÚ. V 50. a 60. letech 19. století dosahovala úmrtnost až 66 %! O dvacet let později se úmrtnost snížila pod 10 %. V roce 1892 se v porodnici narodilo 3 169 dětí, z nichž 169 bylo mrtvě narozených a 179 nepřežilo porod. Kromě nedostatečné hygieny a přeplněných prostorů přispívala k vyšší úmrtnosti i praktika využívání porodnice pro výcvik lékařů a porodních bab.
Plný nalezinec
Do nalezence bylo ročně umístěno 2 000 až 2 700 dětí, včetně těch z nemocnic, blázinců a vězení. Statistiky ukazují, že v roce 1892 bylo přijato do nalezence při Zemské porodnici 2 790 dětí, což znamená, že každý den přibylo průměrně osm nových kojenců, a prvních několik dní svého života zde strávilo zhruba 90 dětí. Bohužel, i po porodu hrozila těmto dětem vysoká úmrtnost. V uvedeném roce nepřežilo pobyt v Domě nalezenců 289 dětí, zatímco 4krát více jich zemřelo v pěstounské péči.
Prážátka v okolí
V roce 1892 opustilo pražský nalezinec 1 338 dětí. 477 dětí si vzaly vlastní matky, zatímco 861 novorozenců bylo předáno pěstounům. Celkem bylo 7 009 dětí umístěno v pěstounské péči v okolí Prahy. Nechtěných dětí z hlavního města království bylo v přilehlých venkovských okresech tolik, že se jim říkalo „Prážata“ nebo „Prážátka“.
Pěstounská péče jako výdělek
„Novorozenec byl předán svým opatrovníkům krátce po narození a zůstal u nich dalších šest let. Děti z nalezince neodcházely s prázdnou, dostaly dárek ve formě dvou košilek a dvou plen. Péče o ně byla pro pěstouny významnou finanční podporou. V prvním roce dostávali šest zlatých měsíčně, druhý rok čtyři zlaté a od třetího do šestého roku tři zlaté. Pokud dítě přežilo první rok, dostali 10 zlatých jako odměnu, a po dalších pěti letech dalších 9 zlatých. Pokud se pěstouni neujali novorozence, zůstal v nalezinci až do šesti let věku a poté přešel do sirotčince, kde zůstával až do svých patnácti let,“ popisuje tehdejší pěstounskou praxi web Českého statistického úřadu.
Historie ústavní péče: Žádné dítě v amerických ústavech se nedožilo 3 let. Zabíjel marasmus a ještě…
Nelehké bytí nalezenců
Jen málo dětí mělo to štěstí, že si je opatrovníci ponechali trvale. Většina pěstounů pocházela z chudých poměrů a musela být živit cizí děti bez nároku na odměnu. Po dosažení věku šesti let byli nalezenci často umisťováni do obecní pastoušky (stavení, které původně sloužilo jako příbytek obecních pastýřů a sluhů, případně také sirotků a ponocných) a museli pomáhat s pasením dobytka, často i žebrali po okolí.
Mnoho z těchto dětí později uteklo a někteří se stali zločinci ve velkých městech. Kritici této hrůzné situace odhadovali, že polovina osob, které se v té době ocitly v pražských vězeních, se narodila v pražské Zemské porodnici U Apolináře, popisuje web Českého statistického úřadu.