Rozvod ve středověku: když bylo chlapci 14 a dívce 12 let, bylo to možné

Ač to zní překvapivě, i ve středověku tu a tam docházelo k rozvodům. Tento proces byl zpravidla poměrně zdlouhavý a vyžadoval celou řadu příprav. Navíc je spojen s řadou kuriozit, které v kontextu moderní společnosti působí spíše humorně.

Rozvod v moderním slova smyslu ve středověkém světě neexistoval. Ačkoli se tento termín používá již téměř od nepaměti, před několika staletími vlastně znamenal spíše anulování manželství, tedy jeho zneplatnění. Například ve středověké Anglii se od druhé poloviny 13. století do poloviny 16. století vyskytovalo jen velmi málo rozvodových případů.

Podle středověkého církevního práva totiž existovalo pouze několik velmi specifických důvodů, které mohly umožnit tehdejším mužům a ženám požádat o rozvod. Patřily k nim např:

• předmanželská smlouva jedné ze stran uzavřená s jinou osobou
• pokrevní nebo duchovní (např. kmotrovský) vztah mezi účastníky sňatku
• impotence
• použití síly nebo zastrašování k získání souhlasu k sňatku
• spáchání trestného činu (obvykle cizoložství)
• sňatek s nezletilou osobou
• tajné sňatky či sňatky uzavřené pod falešnou záminkou

Zajímavé také je, že i pojem plnoletost se tehdy lišil od toho, co známe dnes. U dívek se jí dosahovalo například ve 12 letech, zatímco u chlapců dovršením 14 let. 

V mnoha z případů rozvodu pak byly důvody pro jeho realizaci obtížné prokázat, zpravidla pro nedostatek důkazů. Často pak byl na vině také nedostatek peněz, protože anulace sňatku byla církví zpoplatněna a manželům se tak mohla poměrně značně prodražit.

Poměrně dobře jsou pak zdokumentovány manželské spory mezi šlechtou, která měla prostředky na tento nákladný postup. Chudší lidé se naopak namísto rozvodu raději rozhodli žít dále ve sňatku, avšak odděleně jeden od druhého. 

Obdobně jako samotná svatba bylo i ukončení sňatku vícestupňovým procesem, který zahrnoval soudy, církev i samotnou společnost. Klíčovou roli v samotném rozhodování pak hrála také rodina a blízcí. Anulace sňatku totiž mohla mít neblahé dopady nejen pro ženy opouštějící své manžele, ale také právě pro členy rodiny a blízké, kteří rozvádějícím se manželům pomáhali, čímž riskovali žaloby na vlastní osobu. 

Samostatnou kapitolou rozvodového řízení bylo pak majetkové vyrovnání. Tato kapitola rozvázání sňatku je historicky nejlépe zdokumentovanou částí celého procesu. Možná vás překvapí, že už v této době se řešily otázky výživného na děti rozváděných rodičů. Poměrně časté pak byly případy mimosoudního vyrovnání, případě pak vzájemné dohody o rozdělení majetku. 

Poměrně kuriozní situace přinášelo vyhodnocení možnosti zneplatnění manželství na základě impotence manžela. V rámci doložených pramenů jsou k dispozici soudní případy tzv. ložnicových procesů ze 14. století, které měly určit, zda má manželství pokračovat, nebo zda manžel zkrátka není schopen splatit „manželský dluh“ své ženě.

Thomas z Chobhamu tak vymyslel metodu, jak zjistit, zda je manžel absolutně impotentní. Schválil fyzickou prohlídku mužových genitálií, po níž následoval soud v ložnici. Při něm měli být muž a žena uloženi do jedné postele, přičemž po několik nocí bylo u jejich lůžka přítomno několik moudrých žen, které měly posuzovat funkčnost mužova údu. Nemusely však jen tak neslyšně stát a soudit – naopak manžela různými způsoby povzbuzovaly a vzrušovaly.

Nabízí se otázka, zda mohl tento proces pomoci muži ke zlepšení jeho fungování v posteli. Možná však nikoho nepřekvapí, že všechny historicky doložené ložnicové procesy končily rozhodnutím o impotenci manžela, a tedy o následném ukončení svazku.