Ruské Las Vegas a město Koupit-prodat způsobovala šoky obchodním karavanám
Foto: Bibliothèque nationale de France / Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Kdysi byla Kjachta ruským „oknem do Číny“. Byla založena podle podmínek rusko-čínské obchodní smlouvy v r. 1728 a stala se tak jedním ze dvou míst povoleného obchodu na jejich dlouhých hranicích, což z ní asi na sto let učinilo jedno z nejbohatších měst ruského impéria.
Z Kjachty Rusové vyváželi kožešiny, kůži, vlněné látky, železo, skleněné zboží a lovecké psy. Druhým směrem proudilo hedvábí, koření, porcelán, lakované zboží, tygří kůže, rubíny, ale především čaj. V 80. letech 18. století prošlo každoročně městem milion beden s čajem. V polovině 19. století se toto množství téměř zdvojnásobilo, takže cestovatelé proklínali míli dlouhé karavany s čajem, které ucpávaly cestu do Irkutska, popisuje ve své knize Šamanův plášť (Dějiny domorodých národů Sibiře) historii ruského města poblíž hranic s Mongolskem anglická novinářka a autorka Anna Reidová, jejíž práce se zaměřuje především na dějiny východní Evropy.
Pro cizince přijíždějící z Mongolska byla výsledná oáza civilizace uprostřed pusté stepi šokem. Italský novinář Luigi Barzini – píše Reidová - vezoucí se na skládacím sedadle italy prince Scipiona Borgheseho při automobilových závodech Peking-Paříž v r. 1907, tím byl oslněn:
„První dojem z tohoto sibiřského města má kouzlo krásného snu. Viděli jsme špičaté věžičky, bílé domy s okny, střechy s komínovými nástavci, továrny s vysokými kmíny; všechny ty nádherné, neuvěřitelné věci. (…) Připadalo nám, jak by nás Evropa přišla přivítat k branám Mongolska.“
Hogo fogo nabob
Pro Rusy bylo toto město jejich Las Vegasem či Samarkandem. O nabobech (pyšný, okázale žijící boháč – pozn. aut.) z „Písečných Benátek“ se říkalo, že si staví kulečníkové sály a skleníky, svým ženám kupují oblečení značky Worth, knihovny si plní francouzskými romány a stáje anglickými plnokrevníky. Dcery prý posílali studovat do Paříže a dováželi Italy, aby jim stavěli kostely, jejichž sloupy byly z křišťálu a stříbrné dveře se blyštěly drahokamy. To, že všechno nebylo výplodem choré fantazie (jedna z dcer kjachtských boháčů skutečně studovala sochařství u Rodina – dokládá Reidová), dokazují exponáty tichého a zaprášeného kjachtského muzea, popisuje realitu Anna Reidová.
Adresa: „Koupit-prodat“
Na druhé straně hranic proti Kjachtě leželo, oddělené proužkem „země nikoho“, čínské město-dvojče Maimacheng. Což v mandarínské čínštině znamenalo „Koupit-prodat“.
„V jedné chvíli,“ napsal americký novinář George Kennan v 80. letech 19. století, cituje Reidová, „jste v ruské provinciální vesnici s jejími typickými obchody, sruby, kostely se zlacenými kopulemi, vojáky a důvěrně známými tvářemi mužiků; v příštím okamžiku projdete vysokou stěnou skrývající vstup do mongolského města a octnete se uprostřed čínské říše. Můžete jen stěží uvěřit tomu, že vás létající koberec z ´Tisíce a jedné noci´ náhle nepřenesl tisíc mil daleko.“
Vzájemné momenty překvapení
V jeho exotických ulicích z ušlapané hlíny narazil na svatyně, stánky s čajem a papírové lucerny. Chodili tu obchodníci s copánky v těsně padnoucích oděvech z černého hedvábí a ve stáncích bez přední stěny nabízeli zákazníkům achátové mísy, přenosné sluneční hodiny a erotické dřevoryty. Kennana, který nikdy předtím čínské jídlo nejedl, uvedla do rozpaků hostina pořádaná na jeho počest a popsal jejích 40 chodů jaké „píchavé chaluhy“, „lišejníky“ a „velmi kluzké makarony“. I on však vyvedl Číňany z míry: když vytáhl fotoaparát, všichni prchali. Kennan vtipkoval, že by se fotoaparát hodil čínské vládě k potlačení pouličních nepokojů.
Psi neštěkají a karavany nejdou dál
Když byl dokončen Suezský průplav a dostavěn Transsibiřská magistrála a po 2. světové válce otevřeny čínské smluvní přístavy, začal karavanní obchod upadat.
Italský novinář Luigi Barzini viděl v Kjachtě prázdné ulice i obchody a těch několik obchodníků, kteří zde zůstali, mu řeklo, že doufají v zavedení transmongolské železniční dráhy nebo silnice, která by umožnila nahradit velbloudy módními automobily. Nedošlo k jednomu ani druhému a město se rozpadlo. Maimacheng na druhé straně hranice zmizel úplně, neboť byl za ruské vlastenecké války do základů vypálen. Jediné stopy, které po něm jako po dávném bohatství Kjachty zůstaly, jsou muzejní exponáty: ruční váhy, hedvábné pantofle a dvojice velkých bronzových chrámových zvonů, na jejichž vlnitém okraji se vznášejí brouci, draci a chryzantémy, vypodobnila zašlou slávu karavanních měst Anna Reidová ve své knize Šamanův plášť (Dějiny domorodých národů Sibiře).