V lednu 1959 se devět mladých ruských studentů SSSR vydalo na 190 mil dlouhou běžkařskou túru na Ural. Vyšetřování bylo donedávna utajeno
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
V lednu 1959 se mladí ruští studenti vydali na 190 mil dlouhou běžkařskou túru na Ural. Ďatlovova výprava přinesla smrt většiny členů. To, k čemu v roce 1959 během výstupu na jednu z hor došlo, ale dodnes není přesně známo.
Skupinu vedl student radiotechniky Dyatlov
23. leden roku 1959 byl pro skupinu mladých ruských studentů osudný. Chtěli se pouze vydat na 190 mil dlouhou túru na běžkách. Po trase nacházející se v severním Uralu skupinu vedl student pátého ročníku radiotechniky Igor Dyatlov. Právě po něm se nazývá nejenom samotná výprava. Později byl po tomto studentovi pojmenován i průsmyk, kde k nalezení těl došlo.
Navštěvovali sportovní klub, túra v zimě pro ně ale byla novinkou
Překvapivé je, že na dlouhou výpravu se nevydali pouze muži, ale také dvě ženy. Mezi skupinou se nacházel i jeden válečný veterán. Všichni ze studentů navštěvovali univerzitu ve městě Jekatěrinburg. Není ani náhodou, že právě oni se do hor vydali. Všichni do jednoho byli členy univerzitního sportovního klubu.
I přesto, že se sportem měli nemalé zkušenosti, turistika v takto náročném terénu pro většinu z nich byla něčím novým. Navíc zvolili trasu, která patřila mezi ty náročnější. Kromě složitého terénu je obtěžoval i sníh, neočekávané bouřky či silný vítr. Studenti plánovali vylézt na hory Otorten a Oika-Chakur. Na cestě chtěli strávit 21 dní. Počítali ale i s tím, že by se mohli vrátit o pár dní později.
Díky zranění jeden student doslova utekl hrobníkovi z lopaty
Hned v prvních dnech kvůli zranění nohy ze skupiny odpadl jeden ze členů. A sice Yuri Yudin. Student měl opravdu z pekla štěstí. Unikl smrti, která čekala jeho kamarády a spokojeně žil až do roku 2013.
Tábor si založili ve vysoké nadmořské výšce
Zbytek skupiny ale již takové štěstí neměl. 31. ledna zahájili výstup na horu, které se přezdívá „mrtvá hora“. A to proto, že se jedná o neúrodnou oblast. Během cesty se odklonili od původní stezky. Unavená výprava rozložila tábor na hřebeni. Od té doby již můžeme pouze hádat, co se studentům stalo.
Rodiny marně čekaly do 15. února na příchod skupiny. Zalarmovaná policie k hledání využila letadla. Do hledání se ale zapojili také studenti a učitelé. Ti se snažili hledat s pomocí psů. Ani hledání tamějšími domorodci však nepřineslo žádné výsledky. Teprve po pár dnech intenzivního hledání nalezli ze sněhu vykukující části stanu a následně i jejich osobní věci. Cenným nálezem byly deníky a svitky filmů, které alespoň částečně pomohly vyšetřovatelům s hledáním pravdy.
Hledání trvalo několik měsíců
Samotná těla byla nalezena několik set metrů od stanu. Otisky ve sněhu potvrdily, že někteří ze skupiny odešli bosí, zatímco zbytek měl na sobě pouze ponožky. Někteří měli u nosu krev, jeden z nich měl zlomenou lebku. Během zimy se ale nenašla všechna těla. Ta byla objevena až poté, co sníh roztál, a dobrovolníci začali kopat v nedaleké rokli. Později nalezený Tibo-Brignol měl rozdrcenou lebku. Jedna z dívek měla zlomená žebra, chyběl jí jazyk i oči.
Případ nikdy nebyl vyřešen. A to i přesto, že existovalo hned několik teorií. Mohlo jít například o útok domorodých obyvatel Mansi. Ti ale vždy měli s lidmi dobré vztahy. Druhou variantou byla i možnost testování nových zbraní, které studenty omylem zasáhly. Ať už to bylo jakkoliv, pravdou zůstává, že bylo pátrání z ruské strany na desítky let pozastaveno.