Sbíral inuitské příběhy, žil s Inuity a i on byl z části Inuit. Knud Rasmussen byl nejen etnolog, ale i průzkumník rozsáhlých arktických území
Foto: Diamond Jenness / Creative commons, CC-BY-SA,https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs
Jeho příběh není tak známý jako putování jiných dobrodruhů. Navzdory tomu je Knud Rasmussen jedním z největších průzkumníků 19. a 20. století. Vydal se do mrazivého prostředí Inuitů a poskytl o nich cenné informace.
Muž dvou národů
Pozdějšího slavného průzkumníka k jeho životní dráze předurčil už jeho původ. Narodil se v roce 1879 do křesťanské rodiny dánského misionáře a ženy s dánskými a inuitskými kořeny. Vyrůstal v Grónsku, obklopený přírodou. Již jako dítě se naučil řídit saňové psy a v osmi letech od svého otce dostal pušku a své první psí sáně. Od dětství hltal grónské mýty a legendy a snil o tom, že jednou pocestuje na severní konec ostrova a setká se s Inuity.
Na realizaci svých plánů si Knud Rasmussen musel ale nějaký ten pátek počkat. Napřed se přestěhoval do Kodaně, kde chodil na střední školu. Univerzitu nicméně nedokončil. Stejně jako mnoho dnešních mladých, i Rasmussen zápasil s výběrem správného povolání. Mezi lety 1898 až 1900 se neúspěšně pokusil napřed stát hercem a poté operním zpěvákem. Až v roce 1900 se vrhl na novinařinu a seznámil se s dánským průzkumníkem a novinářem Ludvigem Myliusem-Erichsenem, který ho pravděpodobně inspiroval k podniknutí průzkumných cest. Rasmussenovými prvními cestovními krůčky se stal výlet do švédského a norského Laponska v roce 1901. Jeho největší dobrodružství na něj ale teprve čekalo.
Výprava do neznáma
Svou dráhu průzkumníka Knud Rasmussen zahájil v roce 1902. Následující dva roky strávil mezi Inuity a věnoval se zapisování jejich orálních tradic. Skupinová expedice slavila úspěch právě díky Rasmussenovi, který sloužil jako tlumočník, znal Inuity, jejich zemi i jejich jazyk. Podařilo se mu sesbírat mnoho legend, mýtů a příběhů od inuitských komunit, s nimiž se setkal, vybudoval cenné kontakty a objevil svůj vlastní talent pro etnografický výzkum.
Výsledky své práce na konci cesty přepsal, což vedlo k vydání dvou úspěšných knih přeložených do několika jazyků. Rasmussen dále zpečetil svou lásku ke Grónsku v roce 1908, kdy společně s dalšími nadšenci založil Grónskou literární společnost, jejímž cílem bylo propagovat díla psaná v Kalaallisut, jazyce Inuitů.
Jedna expedice za druhou
Jakožto průzkumník tělem i duší se Knud Rasmussen s jednou expedicí nespokojil. Podnikl jich hned několik. Konkrétně mezi lety 1912 až 1933 se vydal hned na sedm expedic, které získaly název Thule. Díky výnosům z nich Rasmussen dokázal vybudovat a postupně rozvinout základnu, která zahrnovala obchody, kostel a nemocnici a pravidelně věnovala peníze sousední inuitské vesnici. Díky činnostem základny byli Inuité i v budoucnu schopni financovat expedice a vědecký výzkum zaměřený na jejich kulturu.
Právě díky svým sedmi Thule expedicím se Rasmussen stal nejznámějším etnografem a průzkumníkem své doby. První čtyři expedice ho zavedly do severních a východních oblastí Grónska. V rámci první expedice v roce 1912 studoval poloostrov Pearyho země. Druhá expedice (1916-1918) mu dovolila zmapovat kartografii nejsevernějších oblastí Grónska. Třetí expedice se Rasmussen osobně nezúčastnil. Čtvrtá (1919), šestá (1931) a sedmá expedice (1933) Thule se zaměřila na sbírání mýtů a legend inuitské komunity Ammassalik žijící ve velmi izolované oblasti východního Grónska.
Nejslavnější expedice a tragický konec
I v rámci Rasmussenova dobrodružného života jasně vyčnívá jeho pátá, zdaleka nejambicióznější expedice, která proběhla v letech 1921 až 1924. Během ní Rasmussen navštívil všechny existující severní eskymácké kmeny. Mapoval krajinu, sbíral etnografické údaje a točil záběry ze své výpravy. Stejně jako všechny předchozí expedice, i zážitky z té páté Rasmussen přetvořil do podoby knihy.
Ze svého úspěchu se však nemohl těšit příliš dlouho. Cestování, které miloval nejvíc ze všeho, se mu nakonec stalo osudným. Na sedmé a závěrečné Thule expedici Rasmussen dostal otravu jídlem a onemocněl chřipkou, která vedla až k zápalu plic. Nemoci se poddal krátce po návratu do Kodaně a zemřel 22. prosince 1933. Za svůj relativně krátký život se nicméně stačil stát legendou a jeho jméno s Inuity zůstává spojováno dodnes.