V 17. a 18. století se ze šílenství stal výnosný obchod. Počet soukromých blázinců narůstal spolu s nechtěnými "blázny"
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Do 19. století neexistovala žádná státní centralizovaná forma institutů věnujících se pacientům trpících duševními nemocemi. Tito lidé se tak často dostávali do tzv. soukromých blázinců. Co se dělo za jejich zdmi?
Soukromé blázince, které se staly výsadou zejména 17. a 18. století, hojně vznikaly nejen ve Velké Británii, ale v menší míře také ve zbytku světa. Zpočátku se jednalo o individuální případy – v roce 1724 jich v oblasti Londýna a jeho okolí působilo jen pár. S příchodem viktoriánské éry však již existuje celá řada důkazů o rozsáhlé síti obchodníků se šílenstvím. O co v tomto obchodě šlo, a jakým způsobem se civilizovaný svět postupně dopracoval od těchto blázinců k plnohodnotné psychiatrické péči o duševně nemocné?
Historie blázinců
Pro pochopení péče o duševně nemocné je třeba se vydat daleko do minulosti. Ve starodávném islámském světě byly tamní nemocnice popisovány evropskými cestovateli jako místa plná starostlivosti a péče o různé pacienty, včetně duševně chorých.
V Káhiře byla v roce 872 Ahmadem ibn Tulunem postavena nemocnice, která využívala metodu hudební terapie. Historici však upozorňují na to, že středověké islámské nemocnice nebyly tak ideální, jak se zdálo. Naproti tomu v Evropě bylo v ústavním zařízení umístěno jen minimum „bláznů“. Často se jednalo o lidi, kteří byli pouze obecně považování za duševně nemocné, a tito byli často drženi v klecích či žalářích.
O to smutnější je fakt, že někteří pak byli chováni jako zábava pro šlechtu a královský dvůr. Skutečná péče o duševně choré byla zpravidla v gesci klášterů. Například v Německu pak byly těmto pacientům vyhrazeny speciální věže. Oproti tomu v pařížském hotelu Dieu bylo k dispozici několik cel pro klinicky nepříčetné.
Po křesťanské reconquistě bylo ve Španělsku zřízeno několik ústavů v nemocnicích po celé zemi, například ve Valencii, Barceloně, Seville a Toledu. V Anglii bylo v roce 1247 založeno převorství řádu Panny Marie Betlémské, později známé jako Bedlam. V době svého vzniku v něm žilo asi šest mužů.
Veřejné ústavy
Dokonce i v 18. století existovalo jen málo institucionálních zařízení péče o „šílené“ osoby. Mnohdy na ně bylo spíše pohlíženo jako na problém rodiny či dané domácnosti. O trpící se tak měly starat místní farnosti či příbuzní. Farní úřady někdy rodinám poskytovaly různé úlevy či finanční podporu v případě, že se nemohly o své trpící příbuzné postarat. Mohlo se také stát, že jim bylo poskytnuto bydlení u sousedů v obci. Širší pomoc nemocným však nabízena nebyla.
Soukromé ústavy
Postupem času, zejména v průběhu 18. století, se model péče změnil. Stále se ale vyžadovalo, aby pacient měl peníze. Počet soukromých blázinců se postupně zvyšoval. Této éře lidských dějin se také nechvalně přezdívá "obchod se šílenstvím". Blázince fungovaly na bázi volného tržního hospodářství. Mnohá z těchto zařízení provozovali neodborníci, tu a tam se však ve vedení našli i profesionální lékaři, například Thomas Arnold v Belle Grove Asylum v Leicesteru nebo Nathaniel Cotton v St. Albans.
V roce 1792 založil Samuel Newington ústav Ticehurst House ve východním Sussexu. Jednalo se o prémiový ústav pro duševně choré, ve kterém mohli pacienti žít v samostatných vilách v okolí areálu. Pokud měli peníze, mohli si dokonce přivést vlastní kuchaře. Zdejší svěřenci pocházeli převážně z nejbohatší společnosti. Na druhé straně spektrum pak proslul Hoxton House, kde se pacienti z kapacitních důvodů museli dělit o lůžka.
Rozdílné standardy v péči o choromyslné upravilo zavedení nové zákonné regulace v roce 1774. V Anglii a Walesu tak musely být všechna inkriminovaná zařízení licencována magistrátem, přičemž povolení se vydávalo každý rok. Obnovit šlo pouze na základě předložení přesných registrů přijatých osob a prokázání, že je o všechny patřičně postaráno. Na případné prohřešky dohlíželi patřiční úředníci. Každý pacient navíc musel mít vydáno příslušné lékařské potvrzení, které vyvracelo jeho příčetnost. Tímto způsobem se postupně eliminoval zaběhlý trend, kdy rodiny zavíraly své příbuzné do blázinců, protože jim zkrátka byli nepohodlní.
Jak se nakládalo s chudými pacienty?
V 17. a 18. století paradoxně neplatilo, že chudší členové společnosti byli zcela ponecháni napospas svému šílenství. Soukromé ústavy skutečně přijímaly chudší osoby trpící duševní chorobou. Jejich náklady hradily místní farnosti nebo spolky, které o jejich umístění do blázince rozhodly. Do roku 1800 existovalo v Anglii asi 50 soukromých licencovaných zařízení, z nichž většina umožňovala přijímat soukromé a chudé pacienty. To vedlo k celonárodnímu znepokojení nad nedostatkem veřejných ústavů.
V roce 1808 byla legislativa opět novelizována, přičemž tentokrát cílila na podporu jednotlivých hrabství ve výstavbě blázinců pro chudší členy společnosti. Většina zástupců nižší šlechty však nebyla zřizováním nových ústavů nadšena kvůli velké finanční zátěži, kterou by tato zařízení představovala. Vláda navíc okresům poskytovala na tyto účely jen málo finančních prostředků. Velká část země tak zůstala bez veřejných ústavů pro duševně choré, a tak se při ubytování chudých a duševně nemocných nadále spoléhalo na farnosti. V letech 1814-1819 došlo k mnoha skandálům. Často šlo o zanedbávání chudých pacientů a špatné zacházení. Následovala další úprava zákona, a byli povoláni odborní komisaři, kteří incidenty pečlivě prověřovali. Trvalo však ještě celá desetiletí, než byl vypracován skutečně fungující systém ústavů, jak jej známe dnes.