Horské opice chodily po dvou dávno před škobrtající Lucy. Potřebovaly se brodit zaplavenými pralesy?
Foto: Ghedoghedo / Creative commons, CC-BY-SA
Je málo známé, ale o to zajímavější, že vzpřímeně chodící opice existovaly již 6 milionů let před Lucy. Již roku 1872 popsal Francois Louis Paul Gervais „horskou opici z Bamboli“ (Oreopithecus bambolii). Od té doby se již mnohokrát vedly prudké spory o to, jak tohoto primáta systematicky zařadit do živočišné říše.
Nálezy této opice přitom nejsou nijak vzácné. V necelých 10 milionů let starých hnědouhelných vrstvách (svrchní miocén) byla nalezena řada fosilních kostí, mimo jiné i celá kostra Oreopitheka. Všechny nálezy pocházejí z italského Toskánska a Sardinie. Podle běžného pojetí se má za to, že poslední společný předek člověka a šimpanze žil před zhruba pěti až šesti miliony let. Avšak Oreopithecus žil podle konvenčního datování před devíti až sedmi miliony let – nastiňuje svůj pohled na pradávný původ Hans-Joachim Zillmer ve své kontroverzní knize Evoluce – podvod století. Neandrtálci a další podvrhy lidských dějin. Potlačovaná fakta. Zakázané důkazy.
Škobrtající Lucy
To však nutně znamená, pokračuje Zillmer, že rysy sbližující Oreopitheka s člověkem včetně vzpřímené chůze, u pozdějších forem vymizely a znovu se objevily až v procesu polidštění. Na tomto jinak velmi starém nálezu je senzační to, že opice chodily po dvou už dávno před Lucy, která spíše škobrtala, než chodila. Dokazují to anatomické charakteristiky páteře, stehenních kostí a nohou.
Lucy je přezdívka pro archeologický nález z Etiopie s kódovým označením AL 288-1. Jedná se o několik stovek fosilních kosterních pozůstatků, z čehož 40 procent tvoří kostra mice hominida druhu Australopithecus afarensis. Žila v rozmezí před 3,22 až 3,18 miliony let. Byla vysoká 1,1 metru, vážila 29 kg a po sestavení kostí se podobala šimpanzi. Měla malý mozek, ale kosti pánve a nohou byly ve své funkci téměř identické s kostmi moderních lidí.
Dogma vzpřímeného člověka
Oreopithecus ani není pokládán za předchůdce člověka. No jistě, vždyť po celé miliony let nelze prokázat další mezistupně. Protože chybí vysvětlení, o tomto nálezu se dále oficiálně ani nediskutuje. Kromě toho má člověka od opice odlišovat právě schopnost vzpřímené chůze, což je dogma sice nesprávné, ale o to úporněji hlásané.
Voda postavila opici na dvě nohy?
Případ Oreopitheka jasně dokládá, že pohyb po dvou nohách nemusí ještě znamenat, že jde o předchůdce člověka. Proto se občas objeví zastánci teorie takzvané vodní opice, podle níž musel Oreopithecus ve svém prostředí často překonávat vodní plochy. Vzpřímená chůze mu při tom určitě přišla vhod, umožnila mu totiž bezpečně se brodit hlubšími vodami. Otázka, nakolik může vodnaté prostředí za vznik bipedie (dvojnohosti) Oreopitheka, to by samo o sobě bylo zajímavé téma pro diskuzi.
Zaplavené pralesy?
Neměli bychom však přehlížet to, zamýšlí se Zillmer, že přední končetiny Oreopitheka byly delší než nohy, což pro plavání není právě nejvhodnější. Případné přizpůsobení vodnímu prostředí by tak bylo spíše jen omezené. Dlouhé paže a zahnuté kosti prstních článků svědčí navíc o tom, že Oreopithecus pravidelně šplhal na stromy. Naznačuje to snad, že pralesy byly tehdy zaplavené?
Paralelní evoluce?
V každém případě se zdá být jasné, že vzpřímená chůze Oreopitheka se vyvinula nezávisle na vzpřímené chůzi Australopitheka a rodu Homo, pokud je geologické datování správné. Pokud je evoluční teorie správná, musel mít své předchůdce i Oreopithecus. Avšak žádné takové vývojové stupně nalezeny nebyly, stejně jako mnoho dalších. Otázkou je, zda se evoluce vyznačující se nespočetnými náhodami mutačními skoky, může několikrát paralelně opakovat – zda se tedy vzpřímená chůze mohla vzájemně nezávisle objevit u různých tvorů a v různých časech, ptá se Zillmer.