Slované a revoluce v rodinných vztazích: Příběh mnohoženství a konkubín
Foto: František Ženíšek / Public domain, Wikimedia commons
„V době, kdy se Slované objevují na historické scéně ve střední Evropě, běžně u nich existovalo mnohoženství, alespoň na dvorech vládců. Tento obyčej se v některých rodinách udržel až počátku raného středověku.“
Dvojženství zakázal papež Jan VIII. roku 873 knížeti Kocelovi, synovi nitranského knížete, který založil knížectví v římské provincii Panonii, kam patřily i Čechy. Podle kronik měl i libický kníže Slavník „zástup žen“, vysvětluje poutavě starodávné poměry Vlastimil Vondruška v knize Život ve staletích: Lexikon historie.
Eskymácká výměna manželek: Pohostinský sex, mnohoženství, mnohomužství i dítě s jiným museli Inuité…
V životopise svatého Vojtěcha se jako hlavní důvod, proč opustil pražský biskupský stolec, uvádí Vondruška, že to bylo kvůli panujícímu mnohoženství a nedodržování církevních předpisů. Proti mnohoženství ostře vystupuje i první zákoník knížete Břetislava z roku 1039 :
„Toto ať jest hlavní mé a první přikázání, aby vaše manželství, jež jste doposud měli jako s lehkými ženami a nepořádná po způsobu hloupých hovad, od té chvíle byla podle církevních ustanovení zákonná, soukromá a nerozlučná, a to tak, aby muž žil maje dosti na jedné ženě a žena majíc dosti na jednom muži".
Autor lexikonu podotýká, že pokud je pravdivá legenda o pradleně Boženě, tak sám kníže Břetislav nepocházel z manželského lože, neboť Kosmas píše, že „knížeti Oldřichovi se z řádného manželství pro neplodnost choti nenarodil žádný potomek, avšak z jakési ženy jménem Božena, jež byla Křesinova, měl syna neobyčejně sličného, jemuž dal jméno Břetislav“.
Mnohoženství odsuzovala jako smrtelný hřích křesťanská církev. I když se v českých zemích podařilo od 11. století formálně prosadit manželský svazek muže s jedinou ženou, forma skrytého mnohoženství existovala dál.
Konkubíny jako neoficiální druhé manželky
V pramenech 12. století se objevují poměrně často zprávy o souložnicích či konkubínách. Tak se všeobecně označovaly ženy žijící se ženatými muži. Tento pojem ovšem nemůžeme nazírat očima pozdější doby, kdy se tak nazývaly vydržované milenky - jak urozených mužů, tak především církevních prelátů.
Z etymologického hlediska slovo pochází z latinského concubare a znamená „spát s někým, ležet spolu“.
Ve 12. století nebyla společnost tak bohatá, aby si muž mohl vydržovat konkubínu, která by žila jinde než v jeho domě. Konkubíny tak žily v domácnosti s jeho rodinou a jejich postavení přesně odpovídalo statutu druhé manželky - i když církevně neuznané. Zvláště na venkově mohlo jít o častý jev (podle antropologických rozborů se zdá, že žen bylo ve středověké společnosti nepatrně více než mužů).
Tehdejší společnost byla velkorysejší
Protože prostředí venkovského lidu bylo v některých ohledech milosrdnější než církevní nařízení, děti konkubín měly často stejná práva jako děti manželky. Je třeba si uvědomit, jak vysoká byla dětská úmrtnost a kolik dětí fakticky přežilo první léta svého života. Kromě toho je třeba brát v úvahu fakt, že až do 12. století nehrály v prostředí venkovského lidu majetkové poměry zásadní roli. Lidé z jedné vesnice úzce spolupracovali a výnos ze zemědělské práce si pravděpodobně dělili.
Teprve v tuto dobu se začíná i mezi prostým lidem přesněji vymezovat pojem osobního vlastnictví a individuálního hospodářství, a v důsledku toho se začíná formulovat dědické právo a zkoumat legitimita narozených dětí, vysvětluje Vlastimil Vondruška ve svém historickém lexikonu.