Smutný příběh postiženého trpaslíka: Pro pobavení lůzy recitoval Shakespeara i vulgárně častoval okolí
Foto: Martin W. Barr - Mental Defectives: Their History, Treatment, and Training / Public domain, Wikimedia commons
„Chlapec byl velmi neobvyklý příklad abnormálního rozvoje paměti nad ostatními duševními schopnostmi - takříkajíc ´zázračná paměť´. Mentálního limitu dosáhl v 16 letech; ale byl prohnaný v nepravostech, drzý, vzdorovitý, hádavý, tvrdohlavý a neposlušný, původce neplech a rušivý element…“
V roce 1904 vydal dr. Martin Barr, předseda Americké asociace pro studium slabomyslnosti, knihu s názvem Mental Defectives: Their History, Treatment, and Training. Jednalo se o první seriózní pokus o sepsání historie toho, čemu dnes říkáme „poruchy učení". Barr v ní hovořil o „idiotovi" jako o člověku, který „nic nevidí, nic necítí, nic neslyší, nic nedělá a nic neví". Ve skutečnosti autor vůbec nepsal dějiny lidí s poruchami učení - nevěřil, že by se o takových „idiotech" mělo psát. Psal dějiny lékařů a lékařských institucí, které si od 19. století činily nárok na léčbu těchto lidí, a tím tento lékařský nárok podporoval.
Martin W. Barr (1860-1938) byl významný americký psychiatr, psycholog a autor, v době napsání této rozsáhlé knihy pracoval jako hlavní lékař v Pensylvania Training School pro slabomyslné děti. Rozsáhlou publikaci doplnil mnoha fotografiemi postižených dětí i dospělých, které prošly „jeho ústavem“ a popsal jejich duševní i tělesný stav při příchodu a dále v průběhu léčby i jejich pozdějšího života, pokud mu byly jejich osudy známy.
Jedním z jeho sledovaných a popsaných případů byl i chlapec s iniciály J. O., jehož osud byl v knize publikován jako Případ H. v kapitole Idiot savants.
Idiot savant neboli učený idiot (např. podprůměrně inteligentní člověk s výborným paměťovým kvocientem, který se přeceňuje a navenek působí, alespoň po určitou dobu, jako vzdělanec).
Dr. Barr popsal případ tohoto chlapce takto (autorkou lehce upraveno do vět):
Chlapec byl na úrovni morální imbecility nízkého stupně, hydrocefalik, epileptik. Rodiče pocházeli z mimořádně chudých poměrů. Jeho otci-truhláři bylo v době synova narození 34 let a matce 21 let. Porod proběhl normálně, dítě však nebylo dostatečně živé, matka ho kojila.
V době pořízení fotografie mu bylo 16 let. Byl trpasličího vzrůstu (tzv. dwarf), měřil 4 stopy (asi 120 cm). Ve 14 letech byl přijat do výcvikové školy. Ruce měl extrémně malé, řeč dokonalou a velkou slovní zásobu. Vulgárně nadával. Dokázal rozlišovat mezi dobrem a zlem, ale vždy si vybral to špatné. Egoista, udělal by téměř cokoli, aby upoutal pozornost.
Dobře zpíval. Zřejmě se naučil číst a psát, i když se z velké části jen učil nazpaměť a napodoboval. Byl to velmi neobvyklý příklad abnormálního rozvoje paměti nad ostatními duševními schopnostmi - takříkajíc „zázračná paměť". Mentálního limitu dosáhl v šestnácti letech; ale byl prohnaný v nepravostech, drzý, vzdorovitý, hádavý, tvrdohlavý a neposlušný, původce neplech a rušivý element ve školách, byl přeložen do ústavu, kde si pod přísnější péčí a dohledem vedl velmi dobře po zbývající čtyři roky svého života. Jeho předchozí příběh by poskytl materiál pro pero spisovatele Émila Zoly.
Barr popsal stav chlapce jako vrozený; neobvyklá velikost jeho hlavy byla patrná již v nejútlejším dětství; ve čtyřech letech se začala rychle zvětšovat a v šesti letech nosil klobouk velikosti 7.
V tomto období, kdy dosáhl výšky 120 cm, přestal růst, ale rozvinul úžasnou schopnost paměti. Zpaměti přeříkával písně, básně a dlouhé úryvky se schopností vskutku mimořádnou. S rychlým vnímáním se pojila silná láska k metaforám, díky níž byl obzvlášť vnímavý pro kouzlo rytmu v hudbě a poezii. Naučil se bez námahy recitovat celé stránky Miltona a Shakesperea a zpívat hymny a sentimentální písně. Často navštěvoval divadla a po návratu z nich s výraznou přesností ztvárňoval atraktivní scény z divadelních her, přičemž se vžíval do různých rolí herců a hereček, které na něj nejvíce zapůsobily.
Bez péče a opatrovnictví, tak nezbytného pro nezodpovědné dítě, se toto nešťastné dítě - drobné a deformované, parodie na lidskost - potulovalo po ulicích podle libosti, skutečný montebank (někdo, kdo předstírá, že je někým nebo něčím, čím není nebo že je schopen udělat něco, co nemůže).
Přirozeně J. O. brzy propadl zlým praktikám a stal se obětí neřestných lidí. Sprostá mluva a slang, které si snadno osvojil, vulgární narážky, dvojsmysly - tu a tam chytře mířené - z něj učinily nevyčerpatelný zdroj zábavy pro sortu lidí, kteří mu hlasitě tleskali, dávali mu za odměnu whisky a tabák a všemožně podporovali jeho rozvoj ve škole neřesti.
S překvapivou rychlostí se naučil kouřit, žvýkat, nadávat a pít a jeho společníky byli povaleči a spodina společnosti. Den co den ho vídali, jak se potácí opilý ze saloonu do saloonu. Žena kolem něj nemohla projít, aniž by ji urazil. Noviny o jeho kariéře psaly velmi senzačně. Nakonec se po osmi letech tento svéhlavý a nenapravitelný „enfant prodigue" (marnotratné dítě) stal opravdovým „enfant terrible" a pro bezpečnost společnosti se stal obtěžujícím.
J. O. zemřel jako dvacátník na změknutí mozku.