Socialistický autobazar jako zlatý důl
Foto: packshot / Depositphotos
Pokud se ohlédneme zpět a poodhalíme roušku socialistických autobazarů, tak nebudeme věřit. Dostat se k práci v autobazaru nebylo vůbec snadné. Bylo jich málo a bez známostí jste neměli šanci. Ti, kteří se tam z nějaké protekce dostali, nelitovali ani ztracená studia. Bylo to zaměstnání velice lukrativní, alespoň z pohledu možného výdělku.
Dnešní situaci všichni známe. Koupit auto je jednoduché jako facka. Nové nebo ojeté napřímo od vlastníka, přes internetové nabídky nebo návštěvou v některém autobazaru. Je jich spousta. Můžete si vybrat ze všech světových značek, modelů, barev a dalších parametrů.
Před revolucí byl po autech obrovský hlad. Získat auto nebylo jen tak, muselo se na něj opravdu šetřit a na kvalitnější auto šetřit dlouho. Také se muselo zaplatit v hotovosti, jiná cesta nebyla a jeho cena v poměru k tehdejší výplatě byla mnohonásobně vyšší než dnes. Dokonce se auto dalo směnit třeba za chatu. Přesto lidé ušetřili a potřebovali auto koupit. Na nová auta se čekal pořadník a musela se zaplatit vinkulace. Poté se už čekalo. Ovšem, kdo měl hotovost, mohl si koupit auto ojeté. V určité době bylo stejné ojeté auto dražší než nové. Bylo hned. Takový socialistický paradox. Ojetých aut bylo ovšem k prodeji velmi málo. V té době, když se někdo už k autu dopracoval, tak si ho hýčkal a sloužilo mu třeba 30 let. V inzerátech se tudíž automobily neobjevovaly. V tomto okamžiku je už jasné, proč zaměstnání v autobazaru bylo opravdu lukrativní. Prodejce měl v rukou hotový poklad. Nedostatkové zboží, o které byl eminentní zájem. Pak už jen stačilo dát echo kamarádovi nebo známému, který vůz sháněl a prodejce za ochotu získal provizi. Nebo autíčko trošinku povylepšil, stáhnul tachometr a prodal za vyšší cenu, než kterou požadoval majitel. Přebytek opět zůstal prodejci. Cenila se také ochota doporučení opravdu kvalitního vozu z nabídky. V jisté době bylo mezi prodejci dokonce rčení o tom, že kdo nedokáže prodat ojeté auto do hodiny, tak je břídil. Před bazary stála už ráno fronta zájemců a nedočkavě nahlíželi přes plot, kolik aut přibylo do nabídky.
Problémem byl prodej velmi drahých zahraničních aut. I taková se občas do autobazarů dostala. Zájemci o koupi byli, jenže v té době sledoval jeden druhého a po celém sídlišti nebylo vidět nic jiného než trabanty, škodovky, wartburgy a do toho bude stát zelinářův mercedes. Sousedská závist ihned dokázala informovat tajné složky, které mimochodem stejně kontrolovali, zdali si obyvatelé nežijí nad poměry a není za tím rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Takže jednoho dne zazvonili i u zelináře a poptali se, jak je možné, že vlastní vůz, na který de facto není reálné našetřit z výplaty. A zelinář vytáhl padělaný doklad o zaplacení. Byla na něm poloviční částka, než kterou zaplatil. Samozřejmě, že ani tato finta nebyla zdarma.
Dnes si můžeme vybírat a kupovat, aniž bychom šetřili. Autobazarům už ovšem pšenka nijak nekvete.