Co by se s vámi stalo, kdybyste náhodou spadli do Niagarských vodopádů?
Foto: CPQ / Shutterstock
Niagárské vodopády patří mezi nejnádhernější přírodní vodní úkazy na celém světě. Každoročně tuto trojici neskutečně vysokých vodopádů na řece Niagara na hranici USA a Kanady navštíví miliony lidí. A každý z nich si v okamžiku, kdy stojí nad tou neuvěřitelnou vyhlídkou, v duchu klade jedinou otázku – co by se stalo, kdybych náhodou spadl do Niagarských vodopádů?
Nejvyšší z Niagarských vodopádů nazývaný Podkova padá strmě z výšky 52 metrů. Hromově hřmící masa vody, která se hrne střemhlav k zemi, má neskutečnou sílu a při pohledu na ni se najednou cítíme malincí a bezvýznamní. A kdybychom náhodou udělali neopatrný krok a spadli... Přežili bychom to?
Co by se s námi v průběhu toho vodního letu stalo? A jak bychom vypadali dole, až bychom vyplavali z vířících vod na klidnou hladinu? Tuhle otázku si klade tolik lidí, že o ní vznikla i dost uvěřitelná teorie, na kterou se můžete podívat i na tomhle videu.
Data o vodopádech
K vodopádům sice není přímý přístup a díváte se na ně jen z vyhlídky, ale teoreticky si můžete představit, že se dostanete do řeky Niagara a necháte se jejím proudem strhnout přímo k vodopádům. Co vás pak čeká? Inu, jedna neuvěřitelná životní jízda!
Vodopády se totiž hrnou přes okraj skaliska dravou rychlostí okolo 109 kilometrů za hodinu. Každou vteřinou se přes okraj přelije 2,8 milionu litrů ledové vody. A výška, ze které strmě padají, je přes 50 metrů. To nemůže jít přežít. Anebo přece jen ano? Kupodivu už se to několika lidem povedlo.
Dobrovolný pád pro peníze
Pokusit se cíleně „skočit“ z Niagarských vodopádů zní jako naprostá šílenost. A přece už to několik lidí v naší historii napadlo. Někteří neměli to štěstí a tahle jízda je stála život. Jiní to zvládli, ale svět na ně namísto obdivu dodnes kouká spíš jako na šílence.
První takovou osobou postrádající pud sebezáchovy byla podle všech dochovaných zpráv Annie Edson Taylor, která se rozhodla tento pokus učinit ve svých 63 letech, a to v roce 1921. Zavřela se do železného barelu a nechala se unášet dál a dál – a kupodivu přežila. Proč to vlastně dělala? Inu, pro peníze – ale moc na tom přesto nevydělala.
Další skokani
Když to zvládla důchodkyně, proč by to nemohli dokázat i jiní? Proto se pokusy o řízený pád z Niagarských vodopádů začaly postupně množit. Dodnes jich bylo doloženo 16, i když ne všichni skokani své dobrodružství přežili. Životem jich zaplatilo 11.
Druhou úspěšnou „skokankou“ v řadě byla Jean Lussier, která to dokázala v roce 1928 v železo-gumové kouli o průměru 182 centimetrů.
Za největšího „borce“, který nepadal v žádném ochranném zařízení, ale prostě jen tak, je ovšem považován Roger Woodward.
Z Niagarských vodopádů spadl v roce 1960, kdy mu bylo teprve sedm let a dostal se k nim kvůli nehodě na malé loďce. Je neuvěřitelné, že pád nejen přežil, ale v nemocnici strávil pouhé tři dny, načež se plně uzdravil.
Dá se to přežít?
Co nám tedy tyto historické zprávy naznačují? Pokud byste náhodou nedopatřením spadli do Niagarských vodopádů, máte teoreticky mizivou šanci přežít. Podstatné je se už před pádem pořádně zhluboka nadechnout, padat zpříma, po nohou a snažit se mít napjaté všechny svaly těla. Nejdůležitější je navíc zachovat si rozvahu a nepanikařit.
Ale mnohem lepší je neriskovat to, protože přežít takový pád v ledové vodě a bez jakékoliv vnější ochrany je skutečně spíš zázrak než pravidlo.