Kostelní bedýnky a otáčecí torna ve zdi pro nechtěné děti aneb Starověké a středověké babyboxy
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Po celou dobu starověku bylo spíše běžnou praxí než výjimkou, že přespočetné a nevítané děti byly pohozeny či jinak usmrceny – soudě podle různých zákonů zakazujících zabíjení dětí. Teprve první církevní koncily odsuzují odkládání dětí jako vraždu a dovolávají se pro ně milosrdenství.
Zákony Hebrejců a Římanů i mnoha dalších starověkých společností sice vraždu neviňátka zakazují, ale s jeho opuštěním už nemají problém, napsal časopis Epocha. V Římě k tomuto účelu údajně slouží tzv. Columna Lactaria neboli Mléčný sloup situovaný nedaleko fóra. Kromě toho, že se tam matky mohou zastavit, aby nakojily své potomky, stává se v průběhu času také „odkladištěm“ nechtěných dětí, které tam rodiče zanechávají v naději, že se jich zželí kolemjdoucím a připadnou na ně dříve než noční chlad a toulaví psi.
I když se však nalezence někdo skutečně ujme, jeho další osud není právě růžový. Podle vizigótského práva se například nechtěné dítě stává otrokem toho, kdo jej vezme pod svá křídla. Situace se mění až s vzestupem církve katolické.
První dětský útulek
První útulek opuštěné mládeže byl patrně zřízen v Cařihradě již v roce 335, první nalezinec v Miláně roku 787 v péči biskupa Dattea. Podobné ústavy vznikly pak v Sieně, v Padově, v Montpellier a v dalších městech, uvádějí autoři knihy Výpravy za člověkem, světoznámí dětští kliničtí psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier.
Kostelní babyboxy
V mnohých kostelích byly umístěny zvláštní nádoby, do kterých mohly neprovdané matky odložit své děti, aby se jich obětaví věřící ujali.
Otáčecí torno
Papež Inocenc III. zřídil v roce 1198 při nemocnici Svatého ducha v Římě nalezinec vybavený zvláštním otáčecím zařízením zvaným torno, které se později stalo pověstným. Byla to vlastně schránka ve zdi kláštera, do které bylo možno vložit dítě jen určité velikosti a otočením schránky je dopravit dovnitř pod ochranu světce, jemuž byl kostel zasvěcen. Měly se tak zachránit děti, které by jinak již svou pouhou existencí vedly své nešťastné matky k tomu, aby se jich hříšně zbavily. Takto je mohly odložit třeba i v noci a zůstat nepoznány, přibližují tehdejší praxi čeští psychologové.
Ochrana dětí, nebo zneužití vynálezu?
Torno se pak všeobecně rozšířilo a ještě císař Napoleon I. v roce 1811 dal příkaz, aby takto vybavené nalezince byly zřízeny ve všech francouzských departementech. Zdá se však, že v jeho době byl už tento způsob ochrany nemanželských dětí přežitkem. Již od středověku bylo torno zneužíváno. Poměrně časté jsou zprávy, že tam odkládají své děti manželé, kteří by dítě mohli dobře vychovávat, a že jsou tam odkládány děti nemocné nebo i mrtvé.
Nebylo torno, nebyly nechtěné děti
Na příkladu města Mohuče je možno ukázat, že otáčedlo odkládání dětí vlastně podněcovalo. V Mohuči totiž od roku 1799 do roku 1811 nebyla otáčedla, a v té době bylo napočítáno jen třicet odložených dětí. Na rozkaz Napoleonův bylo torno zřízeno a bylo v provozu do roku 1815. Za tyto tři roky jím prošlo 516 dětí. Pak bylo opět zrušeno a za dalších devět let bylo přijato jen sedm odložených dětí.
Domnělý úpadek odkládání dětí
Koncem minulého století už byla torna v úpadku, ale ještě roku 1906 jich v Itálii fungovalo čtyři sta čtyřiašedesát. A dočteme se, že roku 1939 bylo zavřeno poslední torno v jednom sirotčinci ve Varšavě a že ještě v roce 1952 fungovalo jedno takové na Kubě zcela po starém způsobu a k původnímu účelu, totiž aby byla šetřena anonymita toho, kdo dítě odkládá.
Ústavy vznikaly později
Podle psychologů-autorů knihy dobročinné ústavy zřizované při středověkých klášterech nepřijímaly jen děti opuštěné a nalezené, ale všechny osoby, jimž bylo nutno poskytovat milosrdnou ochranu, tedy i nemocné, neduživé, stářím sešlé atd. Teprve postupně zvláště v období po reformaci se vyčleňují samostatné nalezince, sirotčince a dětské ústavy.
Dětské zásnuby: Zvyšovali počet mužů v komunitě tak, že otec rozhodl o zabití novorozených dcer. Ty…
Moderní babyboxy nejsou zdaleka novinkou
V České republice od roku 2005 zakládá babyboxy novinář a spisovatel Ludvík Hess. Na otázku deníku iDnes ohledně nápadu s babyboxy odpověděl takto:
iDnes: „Jak jste přišel na nápad navrhnout skříňky, kam by maminky odkládaly své děti? Měl jste inspiraci ze zahraničí?“
Ludvík Hess: „Já už si to nepamatuju, to už je dávno. Jistou motivací pro mě samozřejmě bylo, že jsem se dozvídal o nalezených novorozeňatech. Z historie je ale známé, že podobná zařízení existovala již v minulosti. Ať už to byly ve starém Římě kamenné mísy, nebo ve středověku torny, bedýnky vystlané slámou. Já jsem o existenci německých Babyklappen nevěděl. Prostě mě napadlo dělat takové modernější bedýnky.“