Ve středověku byl život těžký, ale když vás bolely zuby, tak byl naprosto nesnesitelný
Jít k zubaři je pro mnohé velmi nepříjemné. Představte si ale, že byste měli problémy s chrupem ve středověku. Pak byste mohli mít i tu smůlu, že by vás místo odborníka ošetřoval například holič nebo třeba kovář.
Vyobrazení středověku v televizi a filmu často líčí toto období jako špinavé a nehygienické. Dalo by se tedy předpokládat, že na tom bude poněkud nevalně i tehdejší péče o chrup. Analýzy koster z raného středověku však překvapivě ukazují, že lidé měli v tehdejší době poměrně zdravé zuby. Pozdější období však již nejsou tak úplně bez kazu. Co se změnilo?
Prevence jako základ zdravého chrupu
Historie nás učí, že lidé žijící hlouběji v minulosti dbali mnohem více na prevenci ochrany svého chrupu, než bychom možná čekali. K čištění zubů tak ve středověku používali hrubé lněné plátno, často doplněné různými pastami a prášky, které sloužily k bělení i zachování svěžího dechu. Jejich složení mělo daleko k fluoridovým pastám, jaké známe dnes, a obsahovalo spíše bylinkový základ – šalvěj, rozmarýn, pepř a skořice byly běžné, stejně jako máta a sůl. Existovala dokonce i jakási forma ústní vody – středověcí lidé používali k osvěžení dechu směsi na bázi vína či octa.
Bílé zlato jako ničitel zubů
Pokud tedy byla zubní hygiena ve středověku nad očekávání dostatečná, proč se později tak zhoršila? Odpověď je jednoduchá: cukr. Možná si ještě dokážete vybavit návštěvy zubní ordinace jako děti, kdy vám kolikrát zubař vynadal, že jíte příliš mnoho sladkostí? Stejný problém měli i naši předkové. Před koncem 14. století se cukr vyskytoval jen zřídka, ale později se stal základním obchodním artiklem a klíčovou surovinou. Například královna Alžběta I. byla proslulá svými černými zuby a silnými bolestmi chrupu, ale tolik se bála podstoupit extrakci, že si jeden z jejích biskupů nechal odstranit zub, aby dokázal, že je tento proces bezpečný.
Holič jako všeuměl, ruku k dílu však mohl přiložit i kovář
Nadstandardní ústní hygiena v ryzím středověku měla svého hlavního původce. V té době totiž ještě neexistoval obor zubaře. Když vás tedy problémy s chrupem dohnaly, nebylo příliš možností, jak je řešit. A pokud se řešení našlo, rozhodně neodpovídalo dnešnímu pojetí zubní medicíny. Velmi často tak zdravotní komplikace spojené s bolestmi zubů řešili holiči. Tito samozvaní lékaři uměli provádět celou řadu zákroků, například pouštění krve, amputace nebo právě trhání zubů. Odstranění zubu holičem-chirurgem se provádělo pomocí kleští a bez umrtvení, takže je nasnadě domyslet si, že extrakce byla až skutečně poslední možností. Pokud pak nebyl holič po ruce, jste mohli navštívit potulného lékaře nebo dokonce kováře, aby vám pochybný zub odstranil.
Středověk nabízel řešení i drobných chirurgických zákroků dutiny ústní
Kromě přímé extrakce zubu existovala celá řada zákroků, které bylo možné použít k léčbě potíží s chrupem a dásněmi. Holiči a léčitelé tak v některých případech dokázali léčit například nádorová onemocnění dutiny ústní. Jednoduchým zákrokem odstranili rakovinnou tkáň a následně ránu zapečetili kauterizací, při níž se k uzavření řezu používaly horké nástroje. Pro bohatší občany existovaly také formy zubních náhrad, které se často vyráběly ze zvířecích nebo lidských kostí.
Pravděpodobně největším inovátorem v oblasti zavádění různých chirurgických zákroků – tedy nejen těch dentálních – byl španělský učenec Albucasis. Byl dvorním lékařem andaluského chalífy Abd al-Raḥmāna II.I al-Nāṣira, přičemž o svém díle sepsal knihu „Metoda“, kde rozdělil jednotlivé kapitoly medicíny do celkem 30 částí. Přestože velká část textu vycházela z dřívějších textů, obsahovala mnoho originálních postřehů, včetně nejstaršího známého popisu hemofilie. Poslední kapitola s kresbami více než 200 nástrojů představuje první ilustrované samostatné dílo o chirurgii.
Až tedy příště půjdete k zubaři a budete se děsit vyhlídky na odstranění plomby nebo zubu, vzpomeňte si, jakou smůlu byste měli, kdybyste byli ve stejné situaci třeba před 600 lety.