Ve středověkých věznicích jste čekali na soud i 10 let
Foto: illustrissima / Shutterstock
Středověk byl dobou, kdy spousta věcí fungovala tak trochu jinak, než známe z moderních dějin. Poměrně výraznou změnou pak prošel také systém trestů, odsouzení a věznic.
Vězení jsou v rámci vývoje lidstva a společnosti poměrně moderním konceptem, jehož počátky se datují k počátku 19. století a vznikl v reakci na hledání alternativy k tělesným trestům (např. veřejnému bičování) či prodeji do otroctví. Oblíbeným trestem bylo uřezávání částí těla.
Pokud pak například otrok utekl, trestem mohlo být nejen prodloužení doby služby, ale i uříznutí ušních lalůčků na důkaz, že utekl. Oblíbené pak bylo také cejchování.
Vězení v té době sice existovala, ale jen proto, aby v nich byli lidé drženi do soudního procesu. Navzdory poměrně nelidským podmínkám tak nebyly tehdejší šatlavy považovány za samotný trest, pouze na místo k přečkání doby do soudu.
Tato doba však nemusela být nijak krátká – existují zprávy o vězních, kteří v té době na soud čekali až deset let. Během pobytu ve vězení navíc museli někteří trestanci platit nájem a stravu. Provozování věznice tak mohlo být poměrně výnosným podnikáním.
Ve středověku pak měla na průběh samotného věznění vliv zejména pozice daného člověka v rámci společnosti. Jinak totiž byli trestáni bohatí a jinak chudí. V té době bylo poměrně častým zvykem snažit se pro sebe získat šlechtický titul. Ten s sebou nesl řadu výhod. Na rozdíl od šlechticů totiž museli obyčejní lidé snášet spoustu fyzické práce a měli jen velmi malá práva.
I přes to, že pak mohli být členové šlechty uvězněni, měli v případě vlastnění dostatečného jmění možnost se z trestu vykoupit. Pokud pak šlechtic neměl žádnou hodnotu, byl místo toho držen jako páka na jeho rodinu či blízké.
Naopak neurození byli v rámci středověké společnosti na nejnižším stupni hierarchie. Dostat se z této nevýhodné pozice pak bylo prakticky nemožné. Byli často považováni za poddané svých pánů, kteří tak rozhodovali o jejich osudu. Kritické pak bylo zejména období křížových výprav, kdy byli neurození lidé posíláni na smrt bez možnosti pořízení si kvalitní zbroje či zbraní.
Ve válkách pak museli na slovo poslouchat rozkazy nadřízených, kteří se je nezřídka snažili zbavit posíláním na mise, které znamenaly prakticky jistou smrt.
Tu a tam se stalo, že chudé poddané pak zachraňovala přímo monarchie, která splacením jejich dluhu či vyrovnáním trestu získala levnou pracovní sílu. Království tak mohla do svých služeb naverbovat muže, kteří mohli pomoci rozvíjet, zajišťovat a sloužit své zemi.
I v případě, že by samotná země odmítla za tyto lidi zaplatit, mohli být stále zmilosrdněni. To se však nestávalo tak často a rozhodně ne bez patřičných zásluh.
Po odsouzení pak byl vynesen konečný rozsudek. Vyhoštění po odsouzení nebylo až do objevení Austrálie a jejímu prohlášení za trestanecké kolonie možné. Na konci soudního řízení tak zločince zkrátka musel čekat patřičný trest, přičemž po něm nikdo nezůstal ve vězení nebo za mřížemi. Vždy ho čekalo něco nepříjemného.
Jednou z možností soudního řízení byl panský soud. Ten řešil všechny zločiny kromě těch nejzávažnějších. Konal se různě během roku a všichni občané dané obce se ho museli účastnit, jinak museli zaplatit pokutu. Lidé byli rozřazeni do skupin po deseti, přičemž každý člen ručil za správné chování ostatních ve skupině.
V případě, že porušil zákon, měli ostatní za úkol jej postavit před spravedlivý soud, kdy komise složená z vesničanů musela shromáždit důkazy a rozhodnout, zda je obviněný vinen nebo nevinen, případně pak rozhodnout o trestu.
Závažné zločiny projednával královský soud. Obviněný zde musel čelit různým zkouškám, jejichž výsledek rozhodl o jeho vině či nevině. Proslulá byla v tomto ohledu například tzv. zkouška ohněm, kdy obviněný musel zvednout rozžhavenou železnou tyč a držet ji při chůzi tři až čtyři kroky.
Poté jim byla ovázána ruka. Po třech dnech se museli vrátit k soudu, kde jim byly obvazy odstraněny. Pokud se rána začala hojit, byli nevinní, ale pokud rána nejevila známky hojení, byli prohlášeni za vinné.
Obdobně pak fungovaly zkoušky vodou či zkouška bojem, kdy se obvinění utkali v boji, a výsledek pak rozhodl i o rozsudku daného procesu.