Ve starověkém Římě byla zvykem spousta dnes již nekonvenčních věcí. Ženy byly na sňatek připraveny již ve 12 letech
Foto: British Museum / Creative commons, CC-BY-SA,https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs
Pro začátek je nutné podotknout, že starověký Řím byl patriarchální. Sňatek byl tedy uzavírán mezi ženichem a otcem nevěsty, i když ani tak to někdy nemuselo být. Nejstarší patriarchální systém v Římě totiž říká, že o osudu rodiny rozhoduje nejstarší muž v rodině, a tudíž to mohl být i prarodič, kdo nevěstu provdá.
Co se týče věku, ten byl zákonem stanoven na 12 let u dívky a 14 let u chlapce. Ani zde však tento věk nemusel být pravidlem a sňatky mohly být uzavírány i dříve, píše se, že některé sňatky proběhly již v 7 letech. Žena byla obecně označována za dospělou v okamžiku, kdy začala menstruovat.
Nejjednodušší formou sňatku bylo zpečetění svazku sdílením domácnosti. Pokud žena během jednoho roku neopustila dům svého muže na dobu minimálně tří po sobě jdoucích nocí, automaticky se stala právoplatnou manželkou ženicha. Byla to taky jediná forma manželství, ve které se mohla žena rozvést, aniž by přišla o práva na další sňatek, a při dohodě mezi otcem nevěsty a manžela mohla zůstat pod patriarchátem otce, a nakládat tak se svými majetky, dokud otec nezemře. Existovala spousta druhů obřadů a my si některé z nich představíme.
Další forma manželství byla vykoupení nevěsty, kdy nejčastěji došlo výměnou za nevěstu k odpuštění dluhů nevěstiny rodiny. Tady se již žena provdá pod patriarchát svého muže, nárok na rozvod má pouze muž, žena nemá právo o rozvod požádat a v případě, že se muž rozvést nechá, žena již nemá právo se znovu vdát a musí se vrátit do domu svého otce. K tomu při tomto sňatku docházelo málokdy, neboť při rozvodu neměl manžel právo obnovit dluh vůči rodině ženy či požadovat zpět výkupné za nevěstu, protože se nechává rozvést on na své přání.
Jiné to bylo v manželství nejtradičnějším, kdy naopak žena přináší do manželství věno, které v prvopočátcích bylo dokonce přesně počítáno a váženo, neboť v případě rozvodu měla rodina nevěsty nárok na jeho úplné či částečné vrácení, podle toho, jak dlouho sňatek trval. Postupem času se od přeměřování věna upustilo, protože situací, kdy bylo věno vráceno, postupně ubývalo. Nemělo tedy smysl se handrkovat o každý kousek. Speciální pravidla platily pro vládní úředníky, kteří ač žili či pracovali kdekoliv v říši, za manželku mohli pojmout pouze ženu přímo z Říma. Vojáci měli sňatek dokonce zakázaný úplně, aby smrt bojovníka nemohla ohrozit život zbytku rodiny, často však ženy měli neoficiálně nebo se družili s lehkými děvami, které ve starověkém Římě zakázané nebyly.
Ať už docházelo k obřadu, či nikoliv, nebylo povinností ani jedné rodiny manželství či rozvod někde hlásit. Pokud byla smlouva sepsána (ani zde se nikde neuvádí, zdali šlo o povinnost), byla sepsána pouze mezi rodinou nevěsty a ženichem. Stejně tak to bylo i u rozvodu. I cizoložství bylo v Římě trestáno otcem viníka. V tomto případě měl otec takového muže či ženy právo provádět jakýkoliv fyzický trest, bez ohledu na to, zdali to může mít nějaké následky, nebo to dokonce viníka usmrtí.
Postupem času, jak se kultura Říma měnila, docházelo i k jednotlivým úpravám manželství. Incest byl kupříkladu nezákonný, ale vztahoval se pouze na rodiče s dětmi a sourozence. Jiné vztahy byly v pořádku a běžně se stávaly za účelem udržení majetku neteře manželkami svých strýčků. Za Julia Césara pak byly dovoleny i svatby otroků a cizinců. Ti se směli brát jak mezi sebou, tak i s občany říše. Ani svatba s říšským občanem nezajistila občanství ani jim, ani dětem takovýchto smíšených rodin. To znamenalo, že děti takových manželů neměly říšské občanství, ani nesměly vlastnit statky.