Přísloví „třpytí se jak Pardubice“ nevzniklo náhodou. Souvisí s tehdejším nejbohatším mužem v Čechách
Foto: ccat82 / Depositphotos
Jistě nebylo náhodou, že moudrý Vilém z Pernštejna udělal z Pardubic správní i kulturní centrum svého panství, druhého největšího v Království českém. Ve zdejším kraji vybudoval rybníky a kanály a využil pracovitosti svých poddaných k obrazu hodného, mocného a vzdělaného feudála, středověkého šlechtického vlastníka půdy.
I 503 let po smrti Viléma II. z Pernštejna (1438 – 1521) mu mohou Pardubice děkovat. Podle historika Petra Vorla se Vilém dá považovat za druhého zakladatele Pardubic. „První středověké založení souvisí s rodem pánů z Pardubic, se zájmem arcibiskupa Arnošta z Pardubic o podpoření rodinného majetku. V případě Viléma z Pernštejna byly důvody trochu jiné.“
Po návratu z Uher hledal Vilém „novou oblast svého působení. Proto masivně vstoupil do Čech, skoupil ohromný majetek. Byl tím, kdo velmi dravě využíval své politické moci a zkušeností. Pardubice učinil novým hlavním centrem“. Podle historika Vorla většina majetku, který ve východních Čechách Vilém získal, představovala zástavu církevního majetku sekularizovaného za husitských válek. V našem případě šlo o majetek opatovického kláštera, tedy ohromného území mezi Pardubicemi a Hradcem Králové.
Jednoznačně nejbohatší muž v zemi ve své době začal masivně investovat do města Pardubic také proto, že si byl vědom toho, že ho o něj bez jeho vědomí nemůže nikdo připravit. „Rozjel nový urbanistický projekt města a šlo mu hlavně o zámek,“ podotýká Vorel.
Třpyt Pardubic měl své základy
Přísloví Třpytí se jak Pardubice, zaznamenané exulantským spisovatelem Pavlem Stránským v roce 1643, mohlo pána z Pernštejna uspokojit. Odpovídalo „nádhernému kamennému městu, třpytícímu se ve svěží zeleni lužních lesů stejně jako nedaleký tok velké řeky“, citujeme z publikace 52. rodinných víkendů.
Nebylo náhodou, že věčné proudění elixíru života v polabské rovině přimělo bratrance Veverkovy k mudrování, jak tu úrodnou zem převracet s menší námahou a s větším výsledkem. Roku 1827 vymysleli ruchadlo, které přineslo revoluci do tisíciletého klidu zemědělského vývoje. O sto let později procházel idylická zákoutí Polabin dašický učitel, dělnický vůdce a předák sociální demokracie Josef Hybeš a hledal zde inspiraci pro svou publikační činnost a „socialistické ideály“.
Letadla
Nebylo určitě náhodou, že nad Polabím vzlétlo naše první letadlo, které pilotoval pardubický rodák, inženýr Jan Kašpar a opustil Pardubice 19. června 1910. To druhé přistálo na pardubickém letišti krátce po skončení 2. světové války a pilotoval ho sovětský vojenský letec Petr Andrejevič Sibirkin (hrdina tehdejšího SSSR, jeden z prvních osvoboditelů Pardubic v roce 1945 – pozn.).
Koně
Náhodou nebylo jistě ani to, že Pardubice dostaly do erbu koně. Je ho sice jen půl, ale pověst o ztrátě té druhé poloviny přesvědčivě dokazuje, že v Polabí si člověku nejbližších, nejdražších a nejsympatičtějšich tvorů vždycky považovali; mají pro jejich chov, výcvik, práci a ocenění opravdu výborné podmínky.
V Kladrubech nad Labem stojí jeden z nejstarších hřebčínů na světě, založený v roce 1579, a kvality jeho ušlechtilých běloušů, vraníků, ryzáků a anglických plnokrevníků není třeba vynášet. Ve Slatiňanech se usadila výzkumná stanice pro chov koní, kteří se tam probíhají nejen ve výbězích a na dostihové dráze, ale zaplnili také všechny síně hipologického muzea.
Pardubice žijí ve znamení koně celý rok, v polovině října se však stávají skutečným hlavním městem dostihového světa, na závodišti, kde se odehrává Velká pardubická steeplechase. První Velká pardubická se zapsala do historie hipického sportu ve všední den, v úterý 5. listopadu 1874.
Skví se jako Pardubice
Tato průpovídka podobné té „třpytí se jako Pardubice“ se po Čechách rozšířila po renesanční přestavbě Pardubic Janem z Pernštejna (syna mecenáše Viléma II. z Pernštejna), po požáru roku 1538, kdy „bylo ,město v ohradě´ zvýšeno o druhé poschodí. Tím oceněno novotou se skvící město a do dáli blyštící se měděným plechem pokryté věže Pražské brány a obnovené radnice“.