Dejte si pozor, ať vaše aktivity nejsou označovány jako „turecké hospodářství". Všichni ho známe
Foto: seqoya / Depositphotos
Peníze zařídí vše, nekalosti jsou předností, kdo má moc - nepracuje a hýření nad poměry. Vypadá to jako popis současného stavu naší společnosti, potažmo ekonomiky. Ale nebojte, není, podobnost je čistě náhodná. I když jazykový pojem „je to turecké hospodářství" nemálo evokuje dnešní realitu. Pojďme si ho vysvětlit.
„Z kdysi obávaného agresivního osmanského impéria se v 18. století stává bezmocná veleříše zmítaná stálými spory, slabá vnitřně a snadno napaditelná zvnějšku. Seldžučtí Turci, politické jádro státu, byli vlastně v menšině: po expanzivních záborech žije v Turecku mnohem více Arabů a Slovanů i jiných národů a národností, kteří Turky nenávidí," uvádí ve své knize Co to je, když se řekne... autorka Olga Spálová. „Jen strach z jejich bezohlednosti a krutosti je zatím udržuje v jakés takés poslušnosti."
Turci neuderželi krok
Vlastní příčiny politického, vojenského i kulturního úpadku turecké říše však mají hlubší kořeny. Tkví v nevyvážené hospodářské situaci. Otrokářský systém, s kterým Osmánci vpadli ve 14. a 15. století do Evropy, se tu už dávno přežil. Feudální prvky, které impérium postupně od pokořených národů přejímalo, nebyly s to vyrovnat rozdíl mezi tureckou a evropskou ekonomikou. S tou Turci nedovedli držet krok.
Úpadek, rozvrat, bída
Nedostatky ve výrobě a hospodaření vůbec se podle Spálové snažili překlenout získáváním válečné kořisti. Nová území však hospodářsky nezvládli, naopak, rozpory se jen prohlubovaly. Teď už další výboje nebyly možné, místo zisku nastupují ztráty. Hospodářský rozvrat, vzniklý za nadvlády neprogresivních výrobních sil a vztahů, vedl k vleklé hospodářské katastrofě. Ohromné, vesměs mrtvě ležící poklady pohádkových serailů se tyčily uprostřed zoufalé bídy nemajetných tříd.
Ryba hnije od hlavy
Jistě je správné poukázat na rozmařilost sultánova dvora, nákladné slavnosti, skvělé harémy, přepych tzv. Vysoké porty (tak se nazývala vládní garnitura Osmanské říše v čele se sultánem). Ale ani denní miliónové hýření jednotlivců by nemohlo vyčerpat tak bohatý stát při jinak řádném hospodářství. Dvůr se však stal semeništěm neslýchané protekce, úplatkářství, korupce.
„Při tomto tureckém hospodářství provozovna upadala, ale vedoucímu i zaměstnancům se dařilo dobře - dokud nepřišla kontrola."
Peníze zařídí vše
Za peníze bylo možno dosáhnout v Turecku všeho, od nejvyšších úřadů a nejtučnějších důchodů po výhodnější veslo na galeji. Kdo měl moc, nepracoval, nejvýš nutil k práci jiné.
Nekalosti byly předností
A tak se na důležitých místech postupně ocítali lidé méně schopní nebo vůbec neschopní, a libovůle, úplatkářství, kořistnictví, protekce a nejrůznější nepoctivosti se staly znakem tureckého hospodářství včetně nepořádků ve finančních vyúčtováních.
Systém znehodnocen
Po zavedení úvěrové měny neznal už nakonec nikdo emisní plán, stát vydával obskurní „cenné listiny“, z nichž jsou dosud v paměti nejstarší známé, nakonec úplně znehodnocené turecké losy.
Nevěrohodná měna
Není divu, že v Cařihradě (řecky Konstantinopolis, turecky Istanbul - bývával středem světa) nakonec člověk nakoupil spíš za libry, franky a rubly než za domácí měnu. Cizí měna obíhala v Turecku posléze docela volně a sami turečtí úředníci raději sáhli po úplatku v anglickém, francouzském či ruském zlatě, stojí v publikaci.
Bakšiš
Obraz tureckého hospodářství doplňoval systém bakšiše. Bez známého nebo bez protislužby nebylo lze získat vůbec nic.
Lichotka to není
Není divu, že Evropané, kteří říši půlměsíce blíže poznali, rozkřičeli turecké hospodářství jako příklad toho nejzanedbanějšího, nejnepoctivějšího a nejnespravedlnějšího ekonomického systému. Platí za to dosud: říci, že tam či onde mají turecké hospodářství, jistě neznamená lichotku, uzavírá Olga Spálová.