Tutanchamon měl tuto pomůcku z ebenu, zlata a slonoviny, v Evropě byla vyráběna z koňských ohonů

V Egyptě byla objevena nejstarší dochovaná pomůcka tohoto typu z doby kolem roku 4000 př. n. l. a osm jich bylo nalezeno v hrobce faraona Tutamchamona (1336-1327 př. n. l.).

Sedm zdejších vějířů neslo faraonovo jméno a jeden z nich byl zhotoven z ebenového dřeva a ozdoben barevným sklem a zlatem a na držadla byla použita slonovina. Většina historiků se přiklání k názoru, že vějíře se začaly používat nejprve právě v Egyptě a dále i ve východní Asii, dozvídáme se z knihy spisovatelky Stanislavy Jarolímkové Zajímavosti ze světových dějin 1.

Z listů rostlin

V dnešní Koreji, Japonsku a Číně je užívali po staletí muži i ženy a zpočátku mívaly vějíře tvar velkých palmových listů či dalších rostlin.

Malované a zdobené

Zřejmě Korejci začali jako první používat vějíře malované, které převzali Japonci. Původně figurovaly výhradně při náboženských obřadech v šintoistických svatyních (šintoismus je náboženství vzniklé v Japonsku), ale od 7. století sloužily v praktickém životě k ovívání. Nejstarší japonské vějíře byly zhotovovány ze dřeva japonského cypřiše a z hedvábných provázků a později z hedvábí, papíru, slonoviny, bambusu i různých druhů kovů. Z této asijské země vyšel ve 12. století také skládací vějíř, inspirovaný ptačími či netopýřími křídly, píše Jarolímková.

Divadelní pomůcka

V divadle herci při představení tradičních divadelních her (vzniklých v Japonsku ve 14. století a zvaných „nó“) vyjadřovali vějířem radost, pláč a podobně.

Čínská verze i pro vojáky

Do Číny se tato novinka dostala přes Koreu v 11. století. Tamní vějíře se vyráběly z bambusu, santalového dřeva, slonoviny, želvoviny a hedvábí, přičemž platilo, že dámské vějíře mívaly více „žeber“ než ty, které byly určeny pro muže. Vějíře nosívali nejen bohatí, ale i chudí lidé, vojáky nevyjímaje; pro ty byly povinnou součástí výstroje.

Evropa je vyráběla z ohonů

Podle spisovatelky Jarolímkové byly v Evropě předchůdcem vějířů koňské ohony, a než začaly sloužit parádě, pomáhaly lidem odhánět hmyz, rozdmýchávat oheň a ve vedru se ochlazovat. K tomu – a k odstranění plev z obilí – využívali vějíř staří Římané. Ti, stejně jak Řekové, zhotovovali tyto pomůcky z peří pávů chovaných na speciálních farmách.

Kněžská verze příkladem

Největší slávy se zde vějíře dočkaly v 15. století, kdy je kupodivu nejvíce využívali muži z řad šlechty. Napodobovali tím papežské vějíře z pštrosích či pavích per, používané od 12. století i kněžími; ty však měly nikoliv tvar půlkruhu, nýbrž celého kruhu, základem byl pergamen a kůže a zdobily je třásně a střapce. Na vějíře pro nevěsty se používala bílá kůže.