Tuzex byl jen pro vyvolené. Na ostatní čekaly každodenní fronty od potravin přes drogerii až po knížky
Foto: Chemical Engineer / Creative commons, CC-BY-SA
Hodně lidí s nostalgií vzpomíná, jak jim bylo za socialismu dobře. Buď mají krátkou paměť, nebo se na rozdíl od většiny lidí měli opravdu dobře díky stranické funkci. Typickým znakem socialistického obchodu totiž bylo, že pořád něco nebylo.
Věční nespokojenci by se divili
Dnešní Češi, kteří brblají nad chybějícím projímadlem nebo nad drahými jahodami v lednu, by se divili. Dnes nás v nakupování brzdí maximálně výše zůstatku na účtu (a někdy ani to ne) a otvírací doba obchodů. Pokud nenakupujete online, tam máte otevřeno kdykoli. Nic z toho lidé za socialismu neznali.
Většina obchodů zavírala maximálně v sobotu v poledne, ve všední dny v 6 nebo 7 večer. Kdo si nestihl nakoupit potraviny, byl hladový. Fast foody taky nebyly, s výjimkou stánků s nekonečně mastnými klobásami třeba na Václavském náměstí.
Jak vypadaly obchody
Neexistovaly ty soukromé. I malé mlékárny či pekárny patřily nějaké státní firmě nebo družstvu. Typické byly samoobsluhy, jejichž pomocí se částečně řešil i nedostatek personálu k obsluze zákazníků. Ani v obchodech jste se nevyhnuli všudypřítomné propagandě. V drogerii tak třeba nebyl toaletní papír nebo dámské vložky, ale plakát s Leninem nebo Gottwaldem byl skoro všude.
Dost často jste mohli narazit na obchod s prázdným regálem nebo s policemi zaplněnými jenom tím, co zrovna do prodejny dovezli, a to bez ohledu na to, zda o to měl někdo zájem. Dalším typickým znakem socialistických prodejen byl otrávený personál a fronty. Nejdřív se čekalo na košík, bez kterého se do obchodu nesmělo, pak se čekalo u pultu s lahůdkami nebo masem, a nakonec ještě u pokladny. Ta byla otevřena jedna, maximálně dvě, aby si lidé ty fronty dostatečně užili.
Dobré vztahy s prodavači byly základem úspěchu
Abyste sehnali to, co potřebujete, chtělo to známé ochotné vám nechat požadovanou položku takzvaně „pod pultem“. Někdo mohl mít přátelské vazby v knihkupectví, obchodu s gramofonovými deskami a taky v trafice, protože některé časopisy se jinak sehnat nedaly, například dětské ABC a Mladý svět. Jiní zase měli dobré vztahy v masně, v obchodě s ovocem a zeleninou a domácích potřebách. Nebyly totiž i takové věci jako sklenice a víčka na zavařování, nebo špejle.
Specialitou byla také nutnost objednat si předem zcela běžné potraviny, a to zejména na venkově. Například chleba, pečivo, salám, brambory apod. A když jste si zboží nevyzvedli v daný čas, okamžitě ho koupil někdo jiný. Takže každý víkend někdo musel vstát a dojet v sobotu ráno pro objednané rohlíky. Pokud zaspal, měl smůlu.
Tuzex – jak dostat od lidí valuty
V síti prodejen Tuzex se dalo koupit i jinak nedostatkové zboží – potraviny, včetně těch ze západních zemí, kosmetika, oblečení, včetně džínsů, luxusní cigarety apod. Přes Tuzex šlo koupit i auto, například exportní verze Škodovek, která na českém trhu nebyla, ale i některé západní značky. Primárně ale nešlo o službu zákazníkům, ale o čistě pragmatický zájem o veškeré valuty, které u sebe Češi i cizinci měli. Stát jich měl zoufalý nedostatek, takže tak trochu zavíral oči nad vexláky, kteří zajišťovali směnu valut na tuzexové bony. Černé obchody se děly před každým Tuzexem, často za tichého souhlasu Veřejné bezpečnosti. Stát si tak v Tuzexu zařídil v podstatě pračku peněz. Peníze ale socialistický stát vyinkasoval i od montérů pracujících v zahraničí, nebo i od umělců. I když dostali platbu třeba v markách, minimálně část z nich byla vyplacena v bonech.